Co si myslíte o počátku vesmíru či o jeho konci? A o jeho nekonečnosti?

Nemusíte být odborník, abyste se mohli přidat do debaty. Sám nejsem odborník, ani astronom amatér, spíš takový "dovšeho" fušér, takže každý, kdo alespoň trochu čte (v dnešní době spíše používá wiki či Google) a v televizi sleduje i něco jiného než "akčňáky" bude vědět to samé, ne-li více než já. Ale neříkám, že možná nebudu psát blbiny.

A třeba není lepší prevence "stařecké demence" než přetěžovat hlavu věcmi, který nerozumíte (alespoň doufám, že tím donutím mozek vytvářet spoje mezi neobnovitelnými neurony, aby neodmíraly)

Na toto téma se tu již trochu diskutovalo v "Chat Thread II: Ressurection", ale ne až tak do hloubky, a bylo by škoda to neoživit (aneb Co stojí za to říct jednou, stojí i vícekrát).


Začneme tedy něčím jednodušším Jak vznikl vesmír a jak skončí? Mé názory nejsou nejspíš z nějaké oficiálně uznatelné teorie, spíš jde o mou ne/logickou dedukci.

Vesmír vznikl velkým třeskem. Toť zatím obecně přijímaná teorie. Při něm se veškerá energie, která je defakto ve formě těch nejmenších částic, uvolnila do prostoru o obrovské teplotě. Při ní se částice pohybovaly obrovskou rychlostí.
Když teplota klesala (dost možná tím, že se vesmír dále rozpýnal), jejich rychlost se zpomalovala, a tedy se částice začaly spojovat a vznikaly nové. Posléze vznikly elektrony, neutrony a protony. Následně vznikly atomy vodíku a hélia. Jejich gravitační síla jim umožňovala se na sebe "nabalovat" a tak vznikly první hvězdy. Příliš mnoho hmoty zvýšilo teplotu (teď nevím, zda pouhým tlakem či tím, že vibrující atomy se "třely" o sebe a tím vytvářely teplo - opět, máme zákon zachování energie, ale nezdá se, že by elektronům "obíháním" jádra atomu za historii vesmíru nějak docházela) a tím se zažehla termojaderná fúze. Při ní se vodík slučuje na hélium, a hélium na další prvky. Samozřejmě, to "teplo", co Slunce vydává, je ve skutečnosti proud částic (byť teplota sluneční soustavy je obrovská, její hustota je tak malá, že se v ní nevypaříte - i světlo vznikne až dopadem částice na pevnou hmotu a emitací fotonu, Slunce tedy vlastně samo o sobě nesvítí (ve žlutozelené oblasti spektra)).
Jakmile hvězda zkusí slučovat železo, již nevytváří energii. Tím vlastně nedokáže zabránit svému gravitačnímu kolapsu, a zhroutí se do sebe. Nárust tlaku a teploty způsobí supernovu (explozi). Tím se do vesmíru dostanou těžší prvky, ze kterých jsme stvořeni my i okolní kamenné planety (velmi těžké, vzácné a radioaktivní prvky vznikají v těch nejsilnějších supernovách, kdy se krátkodobě slučují i těžké prvky jako je železo). Pokud je hvězda příliš hmotná, je proces hroucení tak rychlý, že ani výsledná exploze nezabrání zhroucení většiny zhmoty do sebe, a vznikne černá díra s obrovskou gravitací (i obyčejná zhroucená hvězda ji má obrovskou - představte si objekt o velikosti Země, Měsíce či velkého města, který váží tolik co Slunce), která pohltí vše i světlo (výjimkou jsou objekty, které do ní šikovně vletí, čímž uvolní energii).
Černé díry jsou prakticky nesmrtelné. Sice se postupně vypařují, ale toto tempo je děsně pomalé. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsou ničitelkami vesmíru, prakticky zajišťují jeho dynamickou změnu (každá "živá" galaxie má ve svém středu jednu obří černou díru - pravděpodobně pozůstatek smrti superhvězd první generace).

Obsah vodíku a hélia ve vesmíru není nekonečný. Prakticky by sice platilo, že když sloučíte dva prvky a uvolníte energii, je poměr energie a hmoty stále stejný, a tedy by nebránilo rozbíjet těžké prvky zpět na lehčí. Ovšem problém je v tom, že vesmír má stále větší objem. Protože ale existují černé díry, které vše pohlcují, jistě jednou dojde k tomu, že za určitý čas (desítky či stovky miliard let) už ve vesmíru nezůstane nic než černé díry. I pokud se dvě potkají, jednoduše splynou. Časem se i ony vypaří (někdo uvádí stovky miliard let, jiní dělí jejich skon na etapy, z nichž každá je řádově delší než ta předchozí, a počet nul v letopočtu se nedá ani představit). Co ale pak? Až se i ony vypaří, bude už vesmír tak velký, že jakákoliv energie v přepočtu na plochu bude téměř nulová.
Teoreticky by mělo dojít k rozpadu částic zpět na ty elementární. Budou zřejmě existovat miniaturní sluneční soustavy. Ovšem v tom smyslu, že kolem sebe budou obíhat částice menší než atom ve vzdálenostech možná čítajících stovky metrů až miliony kilometrů. Čím méně bude energie, tím pomalejší bude pohyb částic. Tím pádem prakticky přestane existovat čas. A jak velký bude vesmír v této době? Nemám šajn!
Jediné východisko, které mne napadá, je gravitační nerovnováha. V nějakém místě vesmíru se k sobě dostanou určité částice dost blízko, že se spojí. Tím pádem budou mít 2x větší gravitační (nebo jadernou) sílu než své okolí, a logicky by měly začít přitahovat veškerou hmotu. A pokud v tom budou pokračovat, nakonec se veškerá hmota stlačí do jediného bodu (prakticky půjde o energii) a nastane nový Velký třesk. Pokud jste příznivci multiversa, je možné, že prvotní impulz pro počátek gravitačního kolapsu může pocházet se srážky dvou vesmírů, kdy se jejich stěny bubliny krátkodobě zdeformují, ale tím se v určitém místě materiál stlačí.

Že se náš vesmír nezhroutí v současné době, ale prakticky nastane jeho "tepelná smrt" bylo myslím prokázáno tím, že se jeho rozpínání bohužel neustále zrychluje - samotné galaxie, resp. hvězdy a planety, drží pohromadě, protože jejich gravitace je větší než temná, ale prostor mezi galaxiemi se zvětšuje - už teď jde o nepředstavitelné prostory: sondy Voyager letí X krát rychleji, než jakékoliv letadlo (i experimentální), které kdy po Zemi letělo, a přitom k další hvězdě se nepřiblíží dříve než za desítky tisíc let. I kdybychom nakrásně postavili kosmickou loď, která by letěla rychlostí 10% rychlosti světla (což je dosažitelný limit, a nejspíš by šlo o provrtaný asteroid - kvůli ochraně před narázy), jen přeletět celou naší galaxii by trvalo 1 milion let. Doletět k okraji vesmíru, kdyby zůstal tam, kde je, by trvalo možná až 160 miliard let!
A pokud existují červí díry pro zdeformování prostoru do té míry, že propojíte 2 vzdálené body, kolik na to bude potřeba energie? Každý objekt ve vesmíru deformuje prostor, ať už jde o Slunce nebo i náš Měsíc, ale ani ta největší hvězda nebo černá díra ho zřejmě neohnula natolik, aby se vytvořil "tunel". Vznikne krátkodobě něco takového při supernově?

Vesmír je obecně svět plný paradoxů. Vezměte si, jak obrvské je naše Slunce, když ho porovnáte s kteroukoliv planetou naší sluneční soustavy. A teď si vezměte, že existuje hvězda, která je tak obrovská, že kdyby byla na místě Slunce, pohtila by většinu našich planet! Slunce by vedle ní byla jen bezvýznamná tečka. Prakticky by neměla ani existovat a přesto tam je. A to nemluvíme o galaxiích. Existují takové, vedle kterých ta naše, byť jedna z největších v místní skupině, není vůbec vidět.


A nyní to horší. Nekonečnost. Zde se asi nedá dobrat výsledku, když se ani nejlepší kapacity naší planety nebyly schopny dohodnout na nějaké teorii, která by to vysvětlila, ale je jistě zajímavé o tom klábosit. Pro lidskou mysl nepředstavitelné.

Ať už je vesmír konečný ve smyslu naší sluneční soustavy (bublina obalená Ortovým mračnem), a nebo jde o vícestěn (je možné, že je ve skutečnosti menší, a pouze vidíme "odraz" další strany - podobně se chovají i struny), který na jedné straně opustíte a na druhé se objevíte, v čem se vlastně nachází?

I pokud uznáme, že existuje více vesmírů, které se někde nacházejí, jaký to je prostor, a kde končí? V čem může existovat nekonečno? To by platilo i pro případ, že by sám vesmír byl nekonečný (popř. by se v něm pouze šířila hmota). I pokud vezememe že okolní "prostor" je více než třírozměrný, stále narážíme na omezenost naší představy "nečeho v něčem".

(a nebudeme ani brát v úvahu více dimenzí: protože počet kombinací stavů atomů ve vesmíru je nekonečný, existuje zřejmě i nekonečně mnoho variant každého časového úseku a tedy i "vesmírů").

Čas existuje pouze, pokud existuje pohybující se hmota (která má energii). To je pochopitelné. Než vznikl vesmír, čas neexistoval (nemělo smysl jej měřit). Pak je sice trochu nesmyslné ptát se "kdy", ale jak došel prostor k tomu, že nechal poprvé vzniknout vesmír? A kde se vzala ta prvotní energie, ze které se utvořil?

Velikost vesmíru je zřejmě to nejjednodušší, co se dá určit. Viditelný vesmír změřit dokážeme a jeho zatím neviditelnou část můžeme odhadnout (i díky reliktnímu záření). Ale zjistit, co se stane, pokud jej opustíme, asi nedokážeme, dokud nebude možné cestování hyperprostorem (cestování rychlostí světla je u vesmíru, který má dost možná poloměr 16 miliard světelných let, úplně k ničemu). Pak se můžeme objevit u jeho okraje a pokusit se projít skrz. Jaký takový okraj je? Není tam například příliš velká teplota, aby tam mohlo cokoliv existovat (čistě teoreticky by tam ale měla být hustota nejnižší - bude pak možné tam umístit jakýkoliv pevný objekt? Jak se bude chovat pevná hmota v prostoru bez energie? Začne stahovat okolní hmotu a nebo se rozpadne?).

Kde je střed vesmíru? I když vesmír narostl do docela slušné velikosti (možná poloviny současného rozměru) během ani ne vteřiny, má vůbec nějaký střed, ze kterého se hmota a energie šířila? To by teoreticky šlo určit, až budeme znát jeho okraje (zatím nemůžeme říct, od kterého místa se galaxie vzdalují, protože při pohledu z každého bodu vesmíru se bude okolí vzdalovat od vás). Zatím totiž nemáme dost výkonné dalekohledy, aby dohlédly v čase až ke vzniku vesmíru (tedy za jeho viditelnou část). Pak uvidíme možná, že na jedné straně vesmíru je toho víc než na jiné (ale roztahuje ve vesmír rovnoměrně?).

Proč je ve vesmíru tolik hmoty, kolik jí je? Kde se vzala temná energie a temná hmota? Proč vznikla antihmota a hmota, a proč bylo hmoty víc? Je temná energie pozůstatek anihilace prvotní hmoty a antihmoty? Není temná hmota ve skutečnosti antihmota? Jak vůbec může vzniknout antihmota a proč existuje? Co srandičky s neutrinem (částicí, pro které je veškerá hmota prakticky průhledná)?

Jste příznivci teorie, že vesmír stvořil Bůh? (nezavrhuji teorii, že člověka mohla stvořit cizí vesmírná inteligence, stejně tak nelze dementovat ani teorii, že žijeme v Matrixu, protože kdyby to byla pravda, pravděpodobnost zjistit pravdu by se blížila limitně nule). I v tom případě, co bylo před ním a v čem byl on? Co je jeho podstata. Jak byste definovali věčnost?

Celý fór možná tkví v tom, že viditelný vesmír je stvořený buď hmotou a nebo klasickou energií. Známe několik sil (gravitace, slabá a silná jaderná, atd.). Základem všeho je částice. Atomy se dělí na protony, elektrony a neutrony. Ty se dělí dále. Máme kvarky, bosony a další. Ačkoliv jde o prakticky neměřitelné částice, byť dokážeme atom "vyfotografovat" (stále ještě pořádně ani nechápeme, jak vypadá ve skutečnosti - sám o sobě už dost nabourává naše "časové a prostorové" chápání světa), téměř s nulovou velikostí a hmotností (nehledě na fakt, že atom, ačkoliv je defakto prostorově vymezen, je defakto průhledný, protože mezi elektrony a jádrem je neúměrně prázdný prostor vzhledem k velikosti částic). Proto bereme, že všechno je omezeno prostorově, všechno má svůj konec. Protože se sub/atomární částice pohybují, můžeme měřit čas (to je vlastně rozdíl mezi 2 stavy hmoty).

Nevíme ale, co je temná hmota a temná energie. Víme jen, že (nejspíš) existují a že gravitačně (kladně a záporně) působí na normální hmotu. Co jsou zač? Nejsou klíčem k nekonečnosti vesmíru?

Prakticky máme i potíže si představit nejen něco obrovského, jako je vesmír, ale i něco malého. Ve světě, kde žijeme, nám v prostěradlech pobíhají roztoči, které ani nevidíme, a přesto pod dostatečně dobrým mikroskopem zjistíme, že jde o komplexní bytosti, které tvarem a složitostí těla připomínají raky (a vemte si, jak málo atomů má asi jejich mozek! Přesto fungují!). A přesto atom, který je defakto základní stavební prvek, je nepředstavitelně velký v porovnání s nejmenšími objekty, které je věda buď schopna potvrdit a nebo alespoň teoreticky zdůvonit.

Neumíme si představit, že něco nemá konec. Vidíte omezení prostoru ve zdech svého domu či bytu, nevidíte za horizont, ale jak funguje vesmír? Je možné, že na jeho okrajích je prostě už tak nízká hustota (není tam ani hmota ani energie), že tam prostě neexistuje prostor. Ale to prostě nedává smysl! Jak může být něco v ničem? I kdybychom nakrásně vymysleli teorii, že hmota neexistuje a všechno, co vidíme, na co si můžeme "sáhnout", jen jen výplod našeho vědomí (dost možná, že i kolektivního, podobně jako spolupracují buňky našeho těla), stále potřebujeme vědět, že existujeme někde a z něčeho pocházíme. Přitom je nám jasné, že ať už je tam venku cokoliv, konec to prostě nikdy mít nemůže...

K zbláznění!

.. a proto chodim v patek kalit



Urcite ke vsemu se da priradit energie - prvky jsou tvoreny uskupenim atomu a je k tomu potreba energie, aby se neco pretavilo v neco jineho nebo naopak aby se neco rozstepilo.

Ted si vem neutron, kolem neho lita ten elektron a u neutronu se mazli i proton. Takhle vypada v podstate planeta Zeme a Mesic.

Ted si vem Slunecni soustavu. Vlastne taky vypada jako tenhle atom.
A to same s Galaxii jenze tam uz je vprostred cerna dira ktera energii pohlti, rozlozi a nekam ji udajne vystreluje. Je to takovy recyklator. Takze pak veskerej bordel na nasi planete vcetne obalu od susenek, blindbagy apod. jsou premeneny na energii a jede se znova.

Ale na tohle vsechno jsem lajk - nezkoumam to aktivne, jen to jsou poznatky, co se za zivot zachyti do mozku jako nanosy ze zaplav.

Tak napríklad ja som nikdy nechápal tej teórii superstrún, a nestotožňujem sa s ňou, čo ale môže byť tým že som ju zle pochopil. O.o

Ale to sem asi nepatrí

O atomech jsem kdysi viděl dokument v bedně. Bylo to myslím na způsob tohoto: http://cs.wikipedia.org/wiki/Atom#Bohr.C...odel_atomu a musím se přiznat, že jsem to fakt opravdu všechno "pochopil"... nevím z toho nič

Jenom to připodobnění ke sluneční soustavě trochu tápe, protože elektrony nemohou obíhat na libovolných drahách jako planety.

Teorie superstrun je co se týče představivosti asi ještě horší než samotný atom.

S těmi černými dírami ale je menší problém. Ona ani tak nerecykluje všechno, co sežere. To, co z ní vystřeluje, je podle mne zbytek částic, které odstředivou nebo jinou silou unikly krmení ještě před horizontem událostí. Resp. vždycky jsem si to představoval jako "prase, co žere a u toho prská na všechny strany" Kdyby černé díry skutečně jen recyklovaly, bylo by to fajn, ale pak by prakticky nemohly "růst"..

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%A1_d%C3%ADra
http://www.osel.cz/index.php?clanek=7285

Po přečtení těhle věcí jsem se v zájmu zachování duševního zdraví rozhodl uvěřit, že Země je placka, nesou jí na zádech dva sloni a na kraji obři nesou nebe.

Přesně na tohle jsem včera myslel, když jsem to sepisoval. Jak to jen měli ti naši předci jednoduché. Nikdo neřešil, v čem jsou ti sloni

---

(24.03.2014, 15:26)Melgarh Napsal(a): prvky jsou tvoreny uskupenim atomu a je k tomu potreba energie, aby se neco pretavilo v neco jineho nebo naopak aby se neco rozstepilo.

Malá výjimka je termonukleární fúze, kdy se sloučí dva atomy lehčího prvku, vytvoří těžší, a vyflusnou přebytky, které se novému atomu nehodí (kromě neutronů také energii ve formě záření), takže tady energie přebývá (na úkor hmoty).

http://en.wikipedia.org/wiki/Nuclear_fusion

Faktem je, že k tomu jsou potřeba obrovské teploty, což jaksi hvězdy zajišťují automaticky díky své velikosti, ale i na zemi je technicky proveditelné, abyste z této reakce získali více energie, než kolik jí do ní vložíte (prakticky jediné, co musíte vložit je silné magnetické pole a něco, co roztopí plazmu).

K tomu že je více vesmírů. Pokud si pamatuji, tak tomu se říká "multiversa", ne?
Jinak nekonečnost. Na toto téma jsem viděl dokument, a je to prostě jak říkáš nepředstavitelné.
Tam to bylo vysvětleno jako..dejme tomu hotel. A je tam nekonečno pokojů, takže i kdyby tam přišla všechna stvoření vesmíru, tak by nebyl plný. Protože prostě nekonečnost.
(Asi to zní ode mě debilně.. Ale teď teprv asi bude.)
Nekonečnost je podle mě nepředstavitelná už z toho, že nic takového nikdy obyčejný člověk nemůže uvidět. Téměř. Podobné "nekonečno" jsem viděl třeba když byla dvě zrcadla proti sobě. Ty se proti sobě odrážejí právě do nekonečna. Nekonečno nemá začátek ani konec, ani prostředek ani nic dalšího. Prostě..fuj, hnusná představa ..prostě je to prostor bez omezení.
(Proč tu vysvětluju nekonečno vlastně, když Ty jsi to vysvětlil pořádně..)
Já věřím spíše myšlence multiversa. Náš známý vesmír má myslím 96 miliard světelných let průměr a je to takový zakulacený tvar. Už těch 96 miliard světelných let nemá podle mě lidstvo šanci za celou dobu existence(myšleno to co bude ještě) prozkoumat, protože není možné letět rychlostí větší než je rychlost světla. Ale zpět k myšlence multiversa;
Za předpokladu že by to tak bylo, bylo by nekonečno dalších vesmírů?
A co ten prostor kde by byly ostatní vesmíry?
Co když náš vesmír je jen součástí nějakého organismu který je za hranicemi naši představivosti?

Áno, hráblo mi.
A snad tomu někdo trošku porozumí..

---

Jéééště:
Co když prostě..v nějakém "prostoru" nebo jak to nazvat existují jen naše duše a vytváří si život a každý vlastně žije jen sám v té své realitě a ostatní jsou jen..prostě vytvoření naší duší, včetně historie planety, vesmíru, všeho?
(dost bláznivá a nepravděpodobná teorie )

Problém s každým vysvětlením je, že nefunguje I onen hotel má určité rozměry a tedy se zase musí nacházet v něčem.. Tohle je "něco", co existuje vlastně samo pro sebe.

Kdyby byl problém to uvidět, tak to není až takový problém. Atomovku jsem taky na živo neviděl, ale umím si to představit.

Zrcadla jsou zajímavý problém Ony prakticky tak dlouho odráží obraz, až je tak malý (pokud ho nezvětšují), že je už pod jejich rozlišovací schopnost (nebo spíš našeho oka). Kdyby měl foton větší energii, tak by se možná i propálil skrz (jako laser).

Multiversum je celkem logická uvaha. Ale opět nám tu vystává ten zmíněný problém: v čem jsou ty vesmíry? a kdy byl úplně první počátek, resp. jak mohlo být něco před tím?

Tady možná ani tak nejde o to, že bychom to jako lidstvo nebyli schopni prozkoumat, ale že to prostě odporuje vší logice. Kdybyste teoreticky mohli letět nadsvětlenou rychlostí a nezestárli, znamenalo by to, že nikdy nenarazíte na konec prostoru? To je přeci absurdní.

Vesmír jako organismus není nová myšlenka. Pokud bychom byli bakterie na povrchu kůže, neexistovalo by pro nás víc než bezprotřední okolí. Dokonce bychom ani nebyli schopni vidět makrokosmos nad námi (tj. náš svět). Stejně jako bychom neměli ani ponětí, na čem to vlastně žijeme. Ale tato představa je reálná v tom, že pouze operuje s klasickým prostorem v obrovském měřítku. To "tělo" (vesmír) je zkrátka jen součástí něčeho většího. Problém ale je, že Země má svůj konec. Vesmír (zřejmě) ne.

"Virtuální" život je opět obdoba tohoto. Nikde není psané, že musíme fyzicky existovat, ale i "duše" nebo jak to nazvat by mělo mít svou hmatatelnou podstatu (byť ve formě energie), která je v určitém prostoru.

---

Pokud byste se chtěli zbláznit obecně, tak tady je něco lehčího k přečtení (rozhodně lepší než nekonečnost vesmíru):

http://cs.wikipedia.org/wiki/Olbers%C5%AFv_paradox
http://www.qwertasip.estranky.cz/clanky/...smir-.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vesm%C3%ADr

Moc důkladně jsem to nepročítal, takže budu možná něco opakovat.

(24.03.2014, 15:49)Martin Napsal(a): O atomech jsem kdysi viděl dokument v bedně. Bylo to myslím na způsob tohoto: http://cs.wikipedia.org/wiki/Atom#Bohr.C...odel_atomu a musím se přiznat, že jsem to fakt opravdu všechno "pochopil"... nevím z toho nič

Jenom to připodobnění ke sluneční soustavě trochu tápe, protože elektrony nemohou obíhat na libovolných drahách jako planety.

Na tohle bacha, v tomhle odstavci se mluví o Bohrově modelu atomu, který je již zastaralý. Dneska je obecně přijímaný Kvantově mechanický model atomu.

Tohle je ale obecně problém dost věcí ve fyzice. Na všechno existují jenom modely. Modely můžou být různě přesné, můžou se různě přibližovat skutečnosti, ale nikdy nemůžeme vědět, jestli to tak skutečně je. Můžeme mít model, který podle všech měření funguje, ale třeba to je jenom díky tomu, že funguje tak přesně, že nejsme schopni naměřit odchylku.

(24.03.2014, 16:45)Martin Napsal(a): Přesně na tohle jsem včera myslel, když jsem to sepisoval. Jak to jen měli ti naši předci jednoduché. Nikdo neřešil, v čem jsou ti sloni

To je výhoda náboženství. Nemusíš se ničím takovýmto zabývat

(24.03.2014, 16:45)Martin Napsal(a):

(24.03.2014, 15:26)Melgarh Napsal(a): prvky jsou tvoreny uskupenim atomu a je k tomu potreba energie, aby se neco pretavilo v neco jineho nebo naopak aby se neco rozstepilo.

Malá výjimka je termonukleární fúze, kdy se sloučí dva atomy lehčího prvku, vytvoří těžší, a vyflusnou přebytky, které se novému atomu nehodí (kromě neutronů také energii ve formě záření), takže tady energie přebývá (na úkor hmoty).

http://en.wikipedia.org/wiki/Nuclear_fusion

Faktem je, že k tomu jsou potřeba obrovské teploty, což jaksi hvězdy zajišťují automaticky díky své velikosti, ale i na zemi je technicky proveditelné, abyste z této reakce získali více energie, než kolik jí do ní vložíte (prakticky jediné, co musíte vložit je silné magnetické pole a něco, co roztopí plazmu).

Pěkné vysvětlení jaderné fúze: http://cs.wikipedia.org/wiki/Proton-protonový_cyklus

(24.03.2014, 15:56)illindor Napsal(a): Po přečtení těhle věcí jsem se v zájmu zachování duševního zdraví rozhodl uvěřit, že Země je placka, nesou jí na zádech dva sloni a na kraji obři nesou nebe.

Měl by jsi začít číst Prachetta, ten to vysvětluje hezky
...Tento svět spočívá na zádech čtyř (původně možná pěti viz Pátý elefant) obrovských slonů (Berilia, Tubul, T'Phon Velký, Jerakeen) stojících na krunýři gigantické, šestnáct tisíc kilometrů dlouhé želvy jménem A'Tuin, která zvolna pluje vesmírem. Zeměplocha má ve svém středu, v oblastech Hor Beraní hlavy vysokou horu Cori Celesti, kde žijí zeměplošští bohové v čele se Slepým Io. Po jejím obvodu je krajový oceán, věčně přepadající do okolního vesmíru v podobě Krajopádu...

---

Edit: Sakra, nějako předbíháte. To je tak, když píšu příspěvek a do toho dělám ještě další věci

Nádherná věc na tomto tématu je, že dokud nemáme důkazy, může se dít téměř cokoliv. Pamatuju se, jak mi máma říkala, že za koncem vesmíru je černé nic, pak bílé nic, pak zase černé nic...

Magický je samotný pojem nekonečno. Věděli jste, že rovnoběžné přímky se protínají v nekonečnu? Pokud se podíváte do dálky, tak uvidíte, jak se na horizontu protínají např. koleje. Avšak k takovému bodu nikdy nedojdete. Pořád lepší než nekonečně hmoty v nekonečně malém bodě

Co se týká dalších vesmírů - dnes nám češtinář řekl o zajímavé teorii, podle které vzniká v každém okamžiku nekonečně mnoho dalších vesmírů. V každém z nich se zachováme trochu jinak a podle toho vznikají další paralelní vesmíry. Ale tady už možná zabíhám do filozofie.

A na závěr video o nedávném objevu

Ano, o paralelních vesmírech a našem neustálém "klonování" zrovna nedávno běžel v televizi reprízovaný dokument.

O rovnoběžných přímkách by to asi lidé vědět měli, pokud měli na základní škole matematiku btw, tohoto zmenšování se vzdáleností se hojně využívá v 3D grafice (XY=(XY*K)/(Z+K))

Nekonečno je samo o sobě magický pojem, to je fakt, ale lidský mozek si ho asi nedovede představit. Resp. třeba může, ale prostor, ve kterém žijeme by měl, ale zároveň nemůže někde končit. To je ten paradox.

Třeba jednou, až se spojíme s cizí civilizací (snad v naší galaxii existuje v současné době alespoň jedna živá), to možná dáme dohromady.

Hm... Rozjedeme debatu a nebojme se ničeho .

Moje teorie je postavená na tom, že Vesmír je singularitou, která vznikla kolapsem předchozího vesmíru nebo části nějakého většího celku. Proto jsou jeho počáteční rozměry větší, jak jeden bod, protože jsme měli start na nějakém horizontu událostí. Pravděpodobně jde o singularitu tvořenou vícero rozměry s tím, že vevnitř máme jenom tři a čas. Proto je také možné, aby docházelo k rozpínání. Představte si například černou díru v našem prostoru, která soustředí veškerou pohlcenou hmotu do dvourozměrného prostoru, jež už má potenciál se pod horizontem událostí rozpínat dál. Prostor našeho vesmíru se může zvětšovat s nárůstem velikosti této singularity a zároveň s pohlcováním hmoty z vnějšku, jež je přeměňována na energii, dochází k distribuci energie všem atomům v našem vesmíru - že by temná energie? Kdo ví...
Docela rád si představuji, že náš vesmír je, když už ne gravitačně, tak prostorově uzavřen. Pokud bychom byli na povrchu méněrozměrné koule, vyšli bychom v jednom směru a vrátili se z jiného. V tento okamžik ale dochází k tak rychlému rozpínání, že svoje záda prostě neuvidíme. Možná, že se prostě sami od sebe vzdalujeme rychlostí světla a proto svá záda nevidíme.
Pokud je náš svět definován tím, že rychlost světla se váže na rychlost vzdalování se předmětů od sebe sama, pak je docela možné, že se rozpínání našeho vesmíru zpomaluje vůči rozměrům vesmíru (protože rychlost světla klesá), zatímco na naší lokální úrovni se vesmír třebas kvůli nějaé špičce stále rozpíná rychleji (nezapomeňme, že informace o nárůstu rychlosti rozpínání od vzdálených galaxií mohou být i přes deset miliard let staré, zatímco rychlost světla je okamžitá fyzikální vlastnost).

Jinak co se týká zákonu zachování energie... Veškerá energie vesmíru se dá vyjádřit relativní hybností. Pokud mají dva předměty vůči sobě hybnost a potkají se, jejich energie se deformuje a velmi často se rozkládá na menší složky. Hybnost atomů, elektronů a dalších malých částic, vnímáme jako teplotu. Elektron na atomovém orbitalu hybnost neztrácí, protože je v elektrické pasti o nějakém potenciálu. Pokud jej chceš donutit tuto past opustit, musíš mu dodat energii a pokud jej chceš do pasti umístit, musíš mu ji odebrat. Kvanta energie mohou být dělena a mají různý energetický potenciál, který je založen na rozdílu potencionálních energií mezi orbitaly a odchylka pozorované energie potom ještě závisí na doplerově efektu. Elektron v orbitalu se nemá o co třít a svoji energii tak dělit - proto se nezpomaluje.

Teorie paralelních vesmíru byla svého času matematická teorie, která vysvětlovala problém s likvidací informace při průchodu singularitou. Tenhle omyl měl na svědomí Stephen Hawking a fanoušci sci-fi mu můžou děkovat za spoustu pěkných seriálů. Problém ovšem nastává v tom, jak nějakou částici donutit chovat se nenewtonovsky, což znamená, donutit ji, aby se na základě jednotných podmínek chovala dvěma různými způsoby najednou.
Fandům kvantové fyziky to přijde jednoduché, ale není. Kvantová fyzika operuje s pravděpodobností kvůli tomu, že zákony vesmíru nám (zatím) nedovolují změřit všechny vlastnosti částice najednou, nebo donutit ji chovat se zcela přesně dle našich požadavků. Proto si fyzika půjčila z matematiky pravděpodobnost. Ovšem ve výsledku částice se na základě stejných podmínek musí zachovat vždy stejně. Jinak by nemohla věda jako taková existovat (jak chcete dokázat teorie na základě experimentů s určitou šancí opakovatelnosti?).
Takže teorie dimenzí je pěkná uchylárna, ale nemá své opodstatnění a i pan Hawking ji už opustil. Samozřejmě teorie mnohovesmírů je něco jiného. Realita je ovšem jenom jedna - naše. Stejně tak je na tom čas. Co to vlastně je? Z našeho pohledu je to počet nějakých tiků během změny pozorovaného stavu. Zkuste si kvantovat čas . je to strašná zábava. Hledání nejmenšího možného tiku je skvělý způsob, jak se zbláznit. Problém je v tom, že nejspíš neexistuje, protože Vesmír, jak se zdá, je jen nějaký průběžný stav bez minulosti a budoucnosti.
Podle teorie relativity je prý hmota svázaná s prostorem. Nevím. Možná ano, ale potom i prostor by mělo jít kvantovat a pokud dochází k přesunu hmoty, možná by šel kvantovat i čas. Možná žijeme v digitálním vesmíru ani o tom nevíme. Nenapadlo vás, že náš vesmír je třeba jen simulací?

Přesně na tebe jsem čekal

Někde jsem četl, že struny mohou být až jedenáctirozměrné. Mám problémy si představit 4 rozměrný válec (to se ještě musí pohybovat). Už 4rozměrná krychle dá hodně zabrat: http://cs.wikipedia.org/wiki/Teserakt

Četl jsem to asi 3x. A nemůžu říct, že bych z toho teď mohl dělat doktorát Snad jen ten poslední odstavec se mi nějak do hlavy nasunul

Pokud je o představu vesmíru, snažím se si ho představit jako co nejjednodušší objekt, který by můj mozek byl schopen zppracovat. Tj. třírozměrný prostor, nejspíš o tvaru koule (samozřejmě ne nutně pravidelné, stejně jako naše Země není dokonalá koule), plný plynů a dalšího sajrajtu Horší to je už na jeho okrajích. Buď pokračuje do nekonečna a nebo tam je něco, co ho ukončí (a je fuk, jestli to bude nějaký vyšší prostor s dalšími rozměry - odtud třeba může čerpat energii, ale co to proboha je?), jedno jakým způsobem (lze ho opustit nebo nelze?).

Tak trochu divná představa: pokud by existovalo více vesmírů a ty se mohly rozpínat prakticky do nekonečna (nebo dejme tomu do velikosti, která je mimo naše chápání.. nějakých 800, 8000, 800.000 miliard světelných let?), kde berou prostor, aby se nerazily? Nebo k tomu dochází běžně?

Je ale zase pravda, že 3 rozměrné vesmíry se do vícerozměrného prostředí mohou snadno naskládat, stejně jako 2D papíry můžete srovnat do 3D krabice.

Vždycky, když sháním nějaký článek o nekonečnu, tak najdu spoustu teorií o tom, jak funguje vesmír, jak vznikl, ale nikdo neřeší to jeho okolí. Obecně můžu věřit jakékoliv teorii (když už jí nedokážu pochopit), která popisuje chování vesmíru/vesmírů. Ale všechno to prostě stojí na "faktu", že to "něco" prostě existuje nikde a vždycky to tak bylo.

Existuje nějaká úvaha, práce či teorie o tom, co je za vnějším okrajem? Je jedno čeho, prostě za vším, co teorie obsahuje. Kam až to sahá (do nekonečna, jasně, ale to je co? ).

---

EDIT: Aha, ono to má další pokračování (odstavec)..

---

No, vzhledem k tomu, že čas je definován jako http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cas#Jednotky vlastnost atomu Césia, teoreticky by nejmenší možný "tik" bylo možno nalézt (pánové na Voyageru se pokoušeli o komunikaci s ufony na základě změny spinu atomu vodíku) - ale rozumím.. převést spojitý signál/čas do nespojitého prakticky nelze (ale třeba existuje nějaká minimální energetická hladina, o kterou se může absolutní hodnota měnit - třeba hmotnost nějaké částice, potom by prakticky šlo o digitální vesmír). Kvantovat prostor by třeba šlo. Otázka co vezmeš jako minimální velikost vzorku. Délku vlny nějakého záření? Velikosti částice?

Vesmír nemusí mít hranice a přitom může být omezený. Už jenom z matematického principu uzavřených číselných řad. Běžný uživatel to zná jako přetečení u počítačových proměnných. Příklad - 9+1=0. Žádné omezení nám nehrozí. Můžeme přičítat do nekonečna.
Ale z jiného soudku - řekněme, že struny vibrují v jedenácti prostorových dimenzích. Pokud přijmeme fakt, že by toto byl základní set rozměrů vesmíru, pak něco, řekněme vesmír nultého řádu, má jedenáct prostorových rozměrů. Za použití singularit se můžeme dostat na vesmír sedmé derivace prostoru - trojrozměrný vesmír, což je ten náš. Přesto nejzákladnější částice si zachovají vlastnosti částic z nultého vesmíru, akorát jejich vibraci v dalších rozměrech nevidíme.
A to mi učitelka matiky na gymplu říkala, že reálný svět nezná vyšší, jak druhou derivaci. Amatérka .

Brzdi, prosím Já jsem jen středoškolák, a i když jsme derivovali a intergrovali jak mourovatí, tak nám stejně nikdo nevysvětlil, k čemu to je dobré. Z tohoto důvodu jsem matematiku pustil po maturitě z hlavy (teprve nedávno jsem se doučoval lineární funkce, protože po víc jak 10 letech jsem zjistil, že se pomocí nich dá spočítat průsečík úhlopříček polygonu ve 3D grafice )

Jo, jenže přetečení čísel v počítači je jaksi důsledkem omezeného počtu bitů v registru, resp. tím, že výstup "přenos bitu do vyššího řádku" je u poslední sčítačky jednoduše "nezapojený". Neumím si přestavit, na jakém principu by přenos z jednoho "konce" vesmíru na druhý byl realizovaný v praxi

Protože může být zakřivený jako kružnice. Ty jako bod na kružnici vidíš své sousedy, ale nevnímáš prostor kolem sebe, ani plochu, ve které je kružnice namalovaná. Přesto existuje.
Jinak příklad praktického použití derivací:
-Derivace vzdálenosti podle času = rychlost
-Druhá derivace vzdálenosti podle času = zrychlení
Ovšem nemusíme derivovat podle času . Můžeme derivovat prostor podle jednoho jeho rozměru. Tam jsem to směřoval...

Aha, pochopeno. Klasický problém méně rozměrných objektů..

A na kterém papíru je namalovaný ten vesmír?

OT: přesně tohle "miluji" na vysokoškolsky vzdělaných lidech Namísto v=s/t (kde t a s je rozdíl s1-s2, resp. t1-t2) hned nasazují derivace. Chápu, že třeba někdy prostě nestačí spočítat Ohmův zákon přes I=U/R a je třeba nasadit integrály kvůli dalším vlivům, ale proč si komplikovat už tak složitý život (rychlost vs. okamžitá rychlost) (bez urážky)

To říkám jen proto, že si neumím představit účinek derivace jinak než jako změnu pár proměnných na papíře

hm... tady jde především o použití. Když vezmeš celkovou vzdálenost a vydělíš ji celkovým časem, dostaneš jen průměrnou rychlost. Pro porovnávání toho, kdo ho má delšího při cestování z Prahy do Brna dobrý...
Ale v okamžiku, když chceš například vyjádřit pohyb družice po orbitě, tam si s průměrnou rychlostí nevystačíš. Zajímá tě rychlost v periheliu a afeliu, střední hodnota rychlosti (ne průměrná) apod. Takže si vybereš bod, ve kterém začneš měřit, děláš si záznam příbytku vzdálenosti na čase a pak si vypočítáš ze známých bodů křivku v grafu. Pak ji zderivuješ podle času a nyní, kdykoli zadáš jakýkoli čas do vzniklé rovnice, dostaneš rychlost v daném čase. Jsi tedy schopen najít afelium i tehdy, když jej přímo nenaměříš.
Není to úžasné?

---

a však co? ty jsi na mě čekal
mimochodem, nejsem vysokoškolsky vzdělán. Papír na to nemám. Jsem dvojnásobný vysokoškolský odpadlík .

---

A koukám, že Kenneth pode mnou rovnou zabředl do filosofie...

abych odpověděl na název tématu... Vesmír je nekonečný dokud není určen jeho konec

Elevea:

Právě, dokud nebudu potřebovat zjišťovat perihelium a afelium (a to jsem ještě rád, že vím, co to je), beru derivaci jako zbytečnost

No, lepší odpadlík než někdo, kdo se o to ani nepokusil

Zkrátka, mluvíš na mě moc složitě

Kenneth: a pokud ho určíme, můžeme dál bádat, kde končí to, v čem je vesmír



O tomhle přemýšlet mi začíná už hodně lézt na mozek, tak doufám, že mne to brzo přejde a najdu si dalšího koníčka Ostatně, na světě běhá min. 6 miliard lidí, kterým je tohle FUK a žijí..

---

Jestli znáte konec Men in Black https://www.youtube.com/watch?v=OKnpPCQyUec tak ani tohle neřeší "můj" problém (i kdyby byl vesmír jen simulace, kdo ho simuluje?)

Tak to mě mrzí, že jsem tě odradil . Vesmír je úžasná věc. Asi nejlepší definice velikosti Vesmíru jsem četl ve Stopařově průvodci po galaxii. Tam evidentně věděli, o čem mluví.

Neodradil Já se o vesmír zajímám pomalu už od děství, ale spíš tak nějak v úrovni teoertické a znalostní. Nějaká vysoká matematika a fyzika? Jen to ne. Abych věděl jak funguje (tak nějak přibližně) černá díra nebo atom nepotřebuji mít po ruce ani jeden vzoreček. Sice nebudu mít v ruce "model", ale pokud jde o nekonečnost vesmíru, tady si může každý věděc vytasit z rukávu těch modelů třeba 20 byť "podložené" vzorci přes půl tabule Bude to mít jen o trochu větší váhu než moje představy (aneb všichni víme kulové).

Stopaře jsem nečetl, ale něco z něj znám (už přišli na definici otázky čísla 42? ) Tohle si vyhledám..

---

Definice vesmíru podle Stopaře stále neřeší můj problém

OK, jinými slovy náš vesmír může být projekce vícerozměrné singularity do méněrozměrného universa.

A máš to bez vzorečků

To radši ty vzorečky Ale výsledek na pochopení bude v mém případě stejný.. Pročetl jsem si, co je http://cs.wikipedia.org/wiki/Gravita%C4%...ingularita protože tomu jedinému slovu jsem nerozuměl a myslím, že asi vím, co tím chceš říct, prakticky bych si to měl i umět představit (pokud je to něco na způsob "jak vidí 2D bytosti na papíře můj prst, který prstrčím papírem").

Ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že i tato teorie musí operovat v určitém prostoru. Chjo, proč jen musí být člověk tak BLBEJ!!!

Každopádně je tohle ten typ "hospodské debaty", jenž je podle méh gusta.

Našel jsem na netu zajímavý hlod "Vesmír končí tam, kde už není žádná hmota, žádný prostor a ani žádný čas." To dává smysl, ale pořád mě uzemňuje ta myšlenka, že si vesmír prostě existuje jen sám pro sebe. Myšleno, že poloha člověka na Zemi je daná jeho polohou v prostoru. Vesmír si defakto polohuje sám sebe, a to nechápu (zkrátka nemá žádný vyšší celkek, jak je třeba prostor sluneční soustavy pro planetu Zemi)

Tady se dostáváme do zajímavé teoretické roviny. Ono totiž jde o to, že pojem "Vesmír" je pojmenování pro všeobsažnost (alespoň z pohledu Slovanů). Samozřejmě, velice často se používá k vymezení prostoru, ve kterém jsou alespoň stejné přírodní zákony. To je zase západní způsob chápání. Anglické "Space" popisuje jen "nějaký prostor". A pojmu prostor se již dají přiřadit lidmi pochopitelné hranice.
Proto mi slovo Vesmír jako takové přijde mnohem přesnější díky všeobsáhlosti. Samozřejmě můžeme z lidského hlediska vždycky narazit na bariéru omezení, alespoň v našich představách. Angličani jednoho dne objeví něco za Space a budou to nazývat třeba Space beyond. My to ale stále budeme považovat za součást Vesmíru, protože jsme neobjevili něco za hranicí, ale jen rozšířili hranice poznání.

Otázka existence jako takové je už otázka pro náboženství a metafyziku. Obecně se dá říct, že existujeme jen proto, že existuje nějaká nerovnováha. Kdyby bylo všecko v absolutní rovnováze, nedošlo by ke změně a tudíž ani například k Velkému třesku. Disharmonie Vesmíru umožňuje shlukování hmoty do jednotlivých částic, protože jinak by byla energie ve Vesmíru rozložena rovnoměrně. Je možné, že jsme produktem toho, co považujeme za zlé v běžném životě? (tedy disharmonie)
Souvztažnost naší polohy a její interpretace vůči vyšším celkům je relativní. Já si dokážu představit polohování vůči nějakému bodu. Je to divné? Asi jo. Atom jako takový ale má svoji existenci jasně vytyčenou, to nejhmotnější, co jej tvoří, je uloženo přesně v jeho středu a prostor kolem něj je jen tak nějak vymezen orbitaly elektronů. Je souvztažný sám vůči sobě, a když k tomu nastanou dobré podmínky, vesele si interaguje s okolím, ale jeho lokalizaci uvnitř to neovlivňuje. No a Vesmír jako takový asi bude pozičně podobný. Možná, že existuje uvnitř Vesmíru nějaký bod, kolem kterého je obtočen.

No vidíš, plácám, plácám a tak mě napadá, že jsem zapomněl na to nejdůležitější. Na člověka (poníka, broníka, podle vkusu).
Vzhledem k tomu, že jsi pozorovatel Vesmíru, dá se říci, že Vesmír definuješ a interpretuješ. Zamysli se nad tím, jestli to, co pokládáš za Vesmír, náhodou jednoho dne nezmizí současně s tvojí smrtí. Víš jak... prostě svým zrozením jsi stvořil Vesmír a ten bude zničen tvojí smrtí.
Člověk (broník, poník) by se měl cítit bohem, protože to, co je za našimi smysly, je přece hranice našeho Vesmíru.
Hm, teď si připadám, jako bych prozradil tajemství života...

"Od těch dob, co sleduji seriály typu Dallas, Dynastie, Tak jde čas, připouštím, že by i vesmír mohl být nekonečný. "

Dneska na prima Zoom zrovna dávali dokument o tom, že náš vesmír je jen jeden z mnoha dalších vesmírů, které se mohou prolínat mezi sebou. Říkali tam taky, že pokud je takto spojeno celé společenstvo vesmírů, tak je opravdu nekonečné a defacto by mohly být v těch sektorech stejné svazky částic, jako jsme my. Tudíž na některém z těch dalších vesmírů může ve stejné době žít stejná bytost, jako já a i stejný život.
Bylo to hodně zajímavý, jak tam popisovali teorii plovoucího vesmíru, jakož to nějaká vzdouvající se plachta, která má své záhyby v podobě zakřivení vesmíru, dilatací času a podobně.

Mohli by to mít ve svém archivu, nebo by to mohli opakovat. Já stihl jen druhou polovinu.

Paralelní vesmíry jsou také zajímavá myšlenka.
Protože podle mě je možné i to, že v případě existence multiversa(teď se nebudu zajímat o to "kde" jsou uloženy ty vesmíry) by tam taky mohla být Země, ale ve vesmíru X tam třeba kvůli jinému "rozhodnutí" nebude život, ve vesmíru Y šlo všechno v pohodě ale třeba Hitler vyhrál válku a tak. Prostě že se tam akorát věci dějí jinak. Třeba tam je jinak vyvinutá rasa která vznikla z neandrtálců a Homo Sapiens vyhynul, a řeší tu samou myšlenku jako teď já. Ve vesmíru Z teď třeba obsazujeme Mars..prostě tak, podle mě je ta myšlenka z určitého hlediska možná.
(snad jsem to sepsal nějak srozumitelně)

Fast Bolt: Našel jsem ji. A dokonce i v našem

Blue Storm: to se mi nezdá, protože pokud jsou poníci schopni ze své hvězdy vidět mlhovinu, které připomíná koně, musí od ní ležet přibližně tak daleko, jako my, navíc stejným směrem

---

Fast Bolt: jj, to je myslím založeno na možnosti, že počet atomů ve vesmíru je nekonečný a tedy i počet možných stavů vesmíru je nekonečný.

---

Blue Storm: Něco podobného jsem kdysi viděl, ale bylo to myslím na ČT. Ale třeba je těch dokumentů víc. Každopádně i kdyby existovalo více vesmírů, stále máme problém s místem. Je možné, že "singularita" s více prostory se prostě chová jinak a defakto nezabírá žádný prostor, který bychom mohli "změřit" nebo vymezit, ale rozhodně to v mých očích nezyšuje pochopitelnost nekonečnosti prostoru (je fuk, jestli je vesmír nekonečný nebo jich je víc konečných, ať už se prolínají nebo ne - když nasypete zrníčka soli do plecehovky, taky můžete říct, že jí máte plnou vesmírů, jenže ta plechovka někde končí. Je samozřejmě umístěna v našem světě, který je v poměru k jednitlivým vesmírům "nekonečný", ale i on musí někde končit a pak budeme zase ve vesmíru mimo Zemi, a takhle můžeme jít do nekonečna).

---

Elevea: ano, můj problém nestojí na definici slova "vesmír". I když zatím beru "vesmír" jako to, co vidíme (14 miliard sv.let) a to co ještě nevidíme (možná až 60 miliard sv.let), pokud někdo prokáže, že existuje něco za vesmírem, jednoduše rozšířím pojem i na to. Každopádně pořád bude přetrvávat problém prostoru. Snad ještě horší než v čem se tohle všechno nachází (včetně více dimenzí, singularit a podobně) je to, z čeho a "kdy" to vůbec vzniklo (těžko se chápe, že prostě něco existuje věčně, vždy bylo a vždy bude). Vysvětlení zakroucenou osmičkou, tj. že se vše "pochybuje" v času po kružnici a "recykluje" nedává odpověď na to, co určtilo kolik energie a hmoty ve vesmíru bude, nebo jak se vytvořila ona singularita a podobné neřádctvo Teoreticky se dá napsat, že náš prostor je vytvořený "uměle" ze singularity, která dost možná žádný prostor nepotřebuje a prostě existuje, ale nedá se to pochopit, když berete všechno jen z pohledu 3D prostoru a času který běží od bodu T1 do bodu T2.

---

Na tom, že to, co vidím okolo, vlastně ani nemusí existovat (ála matrix), že si třeba teď možná píšu sám se sebou, není nic až tak zvláštního Ale i kdyby fyzicky nic neexistovalo a všehno bylo jen přestava mé entity, která je dost možná buď energie nebo ještě něco víc abstraktnějšího, nechápu (a dost možná to asi nechápe nikdo ve vesmíru) KDE a KDY vlastně jsme. A snad ještě horší, PROČ a JAK?

Proč? Odpověď je snadná: Protože máme v DNA naprogramováno množit se.
Jak? Na to musím odpovídat?

Nemyslel jsem ani tak lidi/zvířata jako stávající bytosti, ale všechno, co tady je

Ne, nemusíš.. já tě přeci do ničeho nenutím..

---

Nejlépe to vystihlo náboženství "A Bůh řekl: Budiž světlo" (v tomto případě vesmír). A prostě to bylo. Jen tak.. z ničeho.....

Tak tehdy když se to tak bralo to pro lidi nebylo moc důležité jestli je Země krychle/koule/whatever jiného, protože k tomu aby sklidili své pole jim to nějak nepomohlo.

OT: tak tvar planety, pokud by nějakým záhadným způsobem mohl být krychle (což kvůli gravitaci být nemůže), by měl na počasí (resp. na dobu osvitu) a tedy i sklizeň docela podstatný vliv (nebyl to přitom nějaký Řecký učenec, co už dávno dokázal kulatost Země - zapomněl jsem jméno - pomocí blbého klacku?).

martine... taky vím kdo ale nevzpomenu si

Edit: Eukleidés? nevím (eratostenés??) možná

Ono i ten vznik vesmíru je těžko definovatelný, protože nevíme, co vlastně vesmír je a co už není.

To Bůh!!!! Konec

Ono se spíš má zato, že všechny ty "přírodní" zákony vznikly až po velkém třesku. Je třeba si uvědomit, že při těch mega teplotách, které panovaly ve vesmíru v prvním okamžiku vzniku, nedržela při sobě ani základní hmota (tj. nějaká jaderná síla, která nyní drží pohromadě atomy, prakticky neměla šanci existovat). Takže ano, "chvíli" vesmír skutečně existoval jen ve formě "kaše" bez většiny dnešních zákonů. Popravdě, jak byste chtěli pomocí dnešních zákonů popsat stav před velkým třeskem, aneb černá díra hadr

Ta tvoje myšlenka se ale opírá o to, že by se zákony rozšiřovaly do okolního prostoru. A ten se nedá definovat jako klasický "prostor", do kterého se vesmír rozteče jako rozlitá voda po podlaze. Vysvětlení by to bylo hezké, a dobře představitelné, až na to, že zřejmě žádná podlaha neexistuje.

Země se zatím pravděpodobně nachází ve středu pozorovatelného vesmíru. Protože by byla velká náhoda, kdybychom zrovna my byli střed všeho (vezměte si, že třeba jen naše Slunce je téměř na periferii naší galaxie), bude vesmír o hodně větší, než zatím vidíme. Tudíž naše poloha v něm je zatím neznámá.

Většina zákonů, keré platí tady na Zemi, bude platit ve většině vesmíru (výjimka jsou možná černé díry), a nic na tom nemění typ reakce, ať už jde o jadernou fúzi ve hvězdách nebo mixování slizu do podoby DNA Vezmi si jen u kolika hvězd jsme již detekovali vodu či uhlovodíky s tou naší primitivní technologií.

---

Boha ti neberu, ale zkus ho definovat!

Země se nachází přesně ve středu pozorovatelného vesmíru. To je dáno tím, že jako pozorovatelný vesmír se bere vesmír, který se dá pozorovat => vesmír, ze kterého k nám již dolétlo nějaké světlo. A protože relativita, světlo jdoucí k zemi z jakéhokoliv směru k nám de rychlostí světla, pak je vzdálenost, ze které k nám dolétlo nějaké světlo rychlost světla x stáří vesmíru. Takže viditelný vesmír je vlastně koule se středem na zemi.

To si dovolím oponovat. Viditelný vesmír je v současné době spíše daný naší primitivní technikou. Jakmile budeme mít dostatečně silné (obrovské) dalekohledy, které zachytí i to nejvzdálenější světlo, existuje šance, že na jedné straně od Země už nebudeme mít co pozorovat, zatímco druhá bude pokračovat dál (myšleno, že tam budou objekty, které vyzařují - či spíš vyzařovaly - nějaké částice, které lze detekovat, ať jde o světlo nebo o gamma záření). Otázka spíš je, zda je vůbec možné celý vesmír pozorovat. Když vezmete, že světlo k nám cestuje přes 13 miliard let, tak než k nám dorazí současný stav okraje vesmíru, tak jednak už tady žádná Země nebude a za druhé bude okraj vesmíru už zase někde úplně jinde (rozpíná se).

(27.03.2014, 19:13)madA12345 Napsal(a): ...

Warn: Nečetl jsem celé téma. Takže mě nekamenujte za něco pokud to zde již bylo zmíněno.
To není pravda. My si myslíme, že jsme středem, protože se od nás všechno oddaluje stejně daleko.
Jako příklad si seber nafukovací balónek, udělej po celém balónku tečky, foukni do něj a sleduj. Každá půjde stejně daleko od sebe.
Samozřejmě je možné, že jsme střed, jenže šance... ta je 0,0000000000000000000000("nekonečno")1.

Čítal som len prvý príspevok, je tam dosť veľa pochybných tvrdení, ale jedna vec vystupuje nad ostatné.

Martin Napsal(a):Samozřejmě, to "teplo", co Slunce vydává, je ve skutečnosti proud částic (byť teplota sluneční soustavy je obrovská, její hustota je tak malá, že se v ní nevypaříte - i světlo vznikne až dopadem částice na pevnou hmotu a emitací fotonu, Slunce tedy vlastně samo o sobě nesvítí (ve žlutozelené oblasti spektra)).

Možno, že si to len nešťastne sformuloval, ale cítim potrebu vyjasniť to. Slnko vyžaruje fotóny!

Jak jsem řekl, nemám patent na rozum, takže je tam možná něco pochybné nebo přímo špatně. Rozhodně, pokud jde o formulace, tak ty určitě nemusí být správně (třebaže to možná chápu správně, nemusím to umět správně vědecky popsat).

Ano, slunce vyzařuje fotony, ale fotony samy o sobě nesvítí. Resp. samozřejmě, že jsou zdrojem světla, ale na viditelné světlo našemu oku se promění až když se potkají s nějakou normálnější hmotou, tj. buď narazí do našeho oka a nebo se odrazí od nějakého předmětu nebo třeba planety. Alespoň takto to zjednodušeně chápu já (proto je vesmír sám o sobě černý, ačkoliv je naplněn fotony).

Nebo jde spíš prostě o to, jak fotony interpretuje soustava oko-mozek. nejspíš, pokud by okolo slunce byla hustčí atmosféra z pozemských plynů (asi by ji Slunce okamžitě zlikvidovalo ), tak by svítila i naše sluneční soustava, nejen planety, ale i prostor mezi nimi. (nebrat mě za slovíčko: sluneční korona, což je vlastně jeho atmosféra, samozřejmě sahá daleko za naši planetu)

Zase tie pochybné tvrdenia... (bez urážky) Zbytočne to komplikuješ.

Martin Napsal(a):Resp. samozřejmě, že jsou zdrojem světla, ale na viditelné světlo našemu oku se promění až když se potkají s nějakou normálnější hmotou, tj. buď narazí do našeho oka a nebo se odrazí od nějakého předmětu nebo třeba planety.

Nepravda. Fotóny sú stále rovnakými fotónmi aj pred aj po odrazením od materiálu. Neprebieha žiadna zmena fotónov na "viditeľné svetlo".

Martin Napsal(a):sluneční korona, což je vlastně jeho atmosféra, samozřejmě sahá daleko za naši planetu

Slnečná koróna siaha do vzdialenosti iba pár miliónov kilometrov. Zem je vo vzdialenosti 150 miliónov kilometrov. (Možno si mýliš s heliosférou?)

Pravda, ne korona, ale heliosféra. Myslel jsem oblast, kde "vane" sluneční vítr..

---

Ad foton: já to asi myslím dobře, ale píšu blbě. Že se foton nemění (prakticky je nezničitelný za normálních podmínek) jsem si před tím pročetl na netu

Tak jinak, možná jsem to řekl složitě ale měl jsem na mysli toto - citace z wiki:

Když světlo narazí na povrch, část je pohlcena atomy povrchu daného předmětu, přičemž povrch se velmi slabě zahřeje. Každý druh atomu absorbuje určité vlnové délky (barvy) světla. Barva povrchu záleží na tom, které vlnové délky vstřebává a které odráží. List tedy je viděn jako zelený, protože absorbuje všechny barvy, kromě zelené, a my vidíme jen odrážené zelené světlo.

(Barva světla je dána frekvencí vlnění fotonu)

---

Abych trochu vysvětlil, co jsem měl na mysli: když se díváte na Slunce, dopadající fotony vytváří okolo vás světlo kvůli roztýlení ve vzduchu nebo dopadem na předměty okolo, stejně tak vnímáte světlo ze slunce, když se na něj přímo podíváte (samozřejmě jeho barva je zkreslená působením atmosféry). Ale když budete ve vesmíru a otočíte se ke Slunci bokem, tak neuvíte ani jeden foton ze Slunce, ačkoliv jich kolem vás budou mraky..

To už dáva väčší zmysel. Ale aj tak, hovoriť, že Slnko nesvieti, je chyba.

Osobne by som nazval hocijaký prúd fotónov (s vhodnou vlnovou dĺžkou) svetlom, bez ohľadu na to, či ho človek vidí. Ale svetlo v tomto prípade nie je veľmi dobre definovaný pojem.

Já raději preferuji slovo "záření", protože světlo je jen malá jeho část (byť relativně široká k tomu, jak malou část z něj vidíme my). Raději bych preferovatl nepřesný pojem "svítit" nebo "vyzařovat světlo" pro žárovku, kterou zapnu a osvětlí mi okolí. Laser ve vakuu také vyzařuje fotony a přesto by o něm málokdo řekl, že "svítí".

Ale přiznám se rovnou bez mučení, že na takovéhle vědecké slovíčkaření se vůbec nechytám

Jak totiž píšeš, třeba infračervené záření je defakto také světlo, přesto o něm lidé prohlásí, že oheň hřeje, a ne že svítí (protože ho nevidíme)

Nechcel som povedať, že infračervené žiarenie je svetlo:

Ja Napsal(a):Osobne by som nazval hocijaký prúd fotónov (s vhodnou vlnovou dĺžkou) svetlom, bez ohľadu na to, či ho človek vidí.

preto som tam napísal s vhodnou vlnovou dĺžkou, čo znamená približne 380-780nm.

Aha, tak to se omlouvám, špatně jsem to pochopil.

(ale infra záření defakto světlo je - a pokud by ses některých zvířat, tak i "viditelné"; stejně tak můžeme i viditelné světlo zařadit pod "zdroj tepla", i když nijak významného - rostliny mají jisté důvody, proč absorbují jen UV a IR)

Ale chápu, že jsi tím asi chtěl naznačit, že pojem "světlo" je hodně široký.

Možná ale stačilo místo "vhodné" říct "vhodné pro lidské oko" a nebo prostě jen "viditelné světlo" (opět samozřejmě z hlediska lidí).

A propo, "bez ohledu na to, zda ho člověk vidí" a "380-780"?

Ale to už značně odbíháme od tématu (pokud by bylo třeba něco doplnit, klidně postačí, když řeknu, že v této oblasti jsem docela negramot abychom tu nemuseli rozvíjet offtopic na téma přesné definice pojmů)

Martin Napsal(a):A propo, "bez ohledu na to, zda ho člověk vidí" a "380-780"?

Tým som narážal na to, čo si hovoril:

Martin Napsal(a):Abych trochu vysvětlil, co jsem měl na mysli: když se díváte na Slunce, dopadající fotony vytváří okolo vás světlo kvůli roztýlení ve vzduchu nebo dopadem na předměty okolo, stejně tak vnímáte světlo ze slunce, když se na něj přímo podíváte (samozřejmě jeho barva je zkreslená působením atmosféry). Ale když budete ve vesmíru a otočíte se ke Slunci bokem, tak neuvíte ani jeden foton ze Slunce, ačkoliv jich kolem vás budou mraky..

Príklad: Majme laser vyžarujúci fotóny s vlnovou dĺžkou napr. 550nm vo vákuu. Človek, ktorý sa pozrie na trasu fotónov, ich neuvidí, lebo sa nemajú na čom rozptýliť a teda nemôžu sa dostať do očí ľudí vedľa lasera. Napriek tomu by som povedal, že tento laser svieti.

(28.03.2014, 16:17)VeliceMladýPísař Napsal(a): Warn: Nečetl jsem celé téma. Takže mě nekamenujte za něco pokud to zde již bylo zmíněno.
To není pravda. My si myslíme, že jsme středem, protože se od nás všechno oddaluje stejně daleko.
Jako příklad si seber nafukovací balónek, udělej po celém balónku tečky, foukni do něj a sleduj. Každá půjde stejně daleko od sebe.
Samozřejmě je možné, že jsme střed, jenže šance... ta je 0,0000000000000000000000("nekonečno")1.

Já samozřejmě nemyslel, že jsme středem vesmíru. Jsme jenom středem viditelného vesmíru tak, jak je definován.

Mírný OT:
Musíme se někdy sejít, IRL by to mohla být zajímavá debata