Ad červený posuv: prakticky lze předpokládat, že vesmír může být nekonečně velký (odhad 100 miliard světelných let). Pokud by se každá vlnová délka posunovala vlivem expanze vesmíru k červené, tak objekty, které jsou od nás dostatečně daleko, by stejně už nebyly vidět (vlnová délka by byla tak velká, že by se nedala detekovat). Současné nevzdálenější objekty mají posuv 5, reliktní záření má 1100 (to by buď vysvětlitlo inflační model - pokud se světlo vyzářené při vzniku vesmíru "natáhlo" při expanzi, mohlo to být až tak moc). Že není nic mezi tím pak zřejmě ale zaručuje, že vesmír není nekonečný a že musela proběhnout inflace.

Ad rozpínání vesmíru, kdy neexistuje střed: I za předpokladu, že se všechny galaxie vzdalují od sebe musí platit, že jedna z nich leží ve středu rozpínání (za předpokladu, že je vesmír konečný). Neobstojí zde ani příklad s prádelní šňůrou, ani s rozpínajícím se balónkem (ten by ale platil, pokud by se vesmír šířil na povrchu bubliny - pak ale střed rozpínání má (mimo oblast hmoty) - temná energie by v tomto případě byl jen zdroj rozpínání ve středu bubliny; co ale až ta bublina praskne?).

Tak jako tak musíme počkat na mnohem výkonější teleskopy než máme dnes, které zachytí ještě slabší světlo. Tím buď dokážeme, že se vesmír rozpíná z jednoho bodu (najdeme galaxie, které budou vykazovat skokově dvojnásobný rudý posuv), a nebo že existujeme na povrchu bubliny (jedním či dokonce dvěma směry ležícími naproti sobě už neuvidíme nic, ale ve stejné vzdálenosti dalšími směry stále ještě galaxie uvidíme - toto by ale mohl být důsledek, že by se vesmír rozpínal jako elipsa).

Zajímavá je rovněž dlouhodobě uvažovaná myšlenka, že vesmír je ve skutečnosti menší, a to, co vidíme jako vzdálené galaxie, jsou ve skutečnosti obrazy některých bližších galaxií, ale ve starší době (světlo se nějak odrazilo od povrchu vesmíru, a cestuje k nám - podobě jako my občas zachytíme starší TV vysílání, které cestuje v atmosféře nebo ve sluneční soustavě - tím bychom stejnou galaxii (třeba i naší) viděli z jiného úhlu, a nepoznali bychom, že jde o tu samou - červený posun by měla úměrný době, kdy světlo ve vemíru cestovalo).

Dříve se uvažovalo o tom, že červený posuv je dán tím, že světlo "ztrácí" energii cestou ve vesmíru, a nebyla nutná expanze. Bylo to zamítnuto s tím, že by tím světlo bylo rozostřené (měnilo by směr). Pokud by ale světlo vydalo část energie jednorázově při odrazu od vnitřního povrchu obalu vesmíru, pak by celý obraz galaxie změnil směr stejným směrem, a rozpínání vesmíru by nebylo zapotřebí. Toto by ale zřejmě nevysvětlilo červený posun u galaxií, z nichž letí světlo k nám přímým směrem (leda by by byl vesmír plný spojených oddělených bublin, které by někdy světlo propustili, jindy odrazily - podle úhlu dopadu - ale to by pak znamenalo, že by se červený posuv měnil u stejné galaxie náhodně).

Někde jsem četl, že pár maníků zpochybňuje červený posuv jako důkaz rozpínání na základě toho, že některé objekty, jenž jsou fyzicky součástí galaxií, mají jiný posun než jejich mateřské galaxie (JPP?).

Reliktní záření nemusí být pozůstatkem inflace, ale světlo přicházející z jiných "kružnic". Problém by asi byl v tom, že v tomto případě by zřejmě nemělo ze všech směrů stejné hodnoty červeného posunu. Nicméně protože ani u klasického modelu zatím nikdo neví, proč a jak inflace nastala, můžeme ji předpokládat i v tomto případě. Můžeme si ji představit jako bublinu, v níž energie (později i hmota) drží její tvar (tvoří obal), avšak od určitého rozměru bublina praskne (inflace skončí) a hmota se rozprskne po okolí (kam se ale poděl "vzduch" z té bubliny, to nevím). Prý se snad občas uvažuje nad tím, že se vesmír rozpíná i rychleji než rychlostí světla (což je fyzikálně možné, protože se vlastně sám nepohybuje, ale jen mění měřítko).

Inflace se používá také jako nutné vysvětlení toho, že je hmota a energie ve vesmíru rozprostřena rovnoměrně. Jenže to je na základě zprůměrování ve velkém měřítku (miliardy světelných let). Když hodíte kostku rtuti do rybíka, tak můžete také prohlásit, že hustota nádrže je všude průměrně konstantní 1000kg/m3, i když tam máte oblast s 14x vyšší hustotou než je okolí. V nižším měřítku už hmota (ani ta temná) rovnoměrně rozprostřena není (spletenec nadkup spíš než cokoliv jiného připomíná právě pozůstatek exploze - zkrátka bordel).

Inflace by ale asi byla potřeba k vysvětlení toho, že je všude stejné reliktní záření. Ale, opět: možná že ta jejich grafická znázornění chápu špatně, ale když mi někdo ukáže bitmapu plnou modrých a zelených fleků, mezi kterými je i několik červených, a řekne mi, že je to všechno stejné, tak asi není (byť by mezi modrou a červenou bylo jen mizerných pár stupňů, možná ani to ne - ale rozdíl tam očividně je).

Objekty se od sebe vzdalují i v tomto případě, nicméně by zřejmě nešlo o rovnoměrné rozpínání (kružnice by se teoreticky více vzdalovala po obvodu než jak by zvětšovala svou tloušťku - dalo by by se to vysvětlit tím, že v místě, kde je střed expanze zůstal původní objekt, který má dostatečnou gravitaci, že způsobuje brždění vnitřní strany kružnice. To je ale velmi nepravděpodobné (žádný známý objekt ve vesmíru nemá takový dosah). Dalším vysvětlením by bylo, že jsme zrovna vtahování do budoucího velkého křachu - to by nás urychlovalo i dalším směrem. Opět by ale byla velká náhoda, že by se rychlost rozpínání "vpřed" zrovna teď rovnala rychlosti rozpínání "do stran".

Nevzniká tu problém "jasné noční oblohy", protože světlo se z hvězd šíří tak, že jeho hustota klesá s druhou mocninou vzdálenosti, a počet hvězd není v každém směru konstatní. Teoreticky by mělo dojít k přesvětlení určité části oblohy (zase ale záleží, jakou rychlostí se bublina rozpíná). Pokud ale nevezmeme v úvahu, že by bylo světlo unášené spolu s bublinou, ale šířilo se lineárně (tj. mohlo bublinu opustit), viděli bychom vlastně i za horizont (zakřivení), protože bychom doháněli fotony vystřelené po tečně kružnice (ty by pak měly větší červený posuv, než který by odpovídal skutečné vzdálenosti ("vzdušnou čarou") mezi námi a objektem, který světlo vyslal). Tedy by k nám sice dopadalo všechno záření z kružnice, ale čím dále by bylo (po kružnici), tím větší červený posun by mělo (a světlo vyslané přímo k nám po přímce by nás díky rozpínání minulo).

Je možné to vysvětlit tím, že pokud z jednoho směru přichází fotony s menším červeným posunem (z obvodu kružnice), tak se mohou při pozorování jevit stejně energeticky "vydatné", jako mnohem větší množství fotonů přicházejících k nám z okolního prostoru z jiných kružnic, ale z nesrovnatelně větším posunem? Tj. že se jejich mnohem nižší energie nasčítají (více fotonů s menší energií za stejný čas měření)? Opět by ale byla náhoda, že by byl součet stejný. Leda by byla chyba způsobená nízkou rozlišovací schopností našich zařízení. Z okolí jich přichází víc, protože je nestíní hvězdy v naší kružnici. Je pohyb objektu vůbec schopen vytvořit červený posuv ekvivalentní expanzi vesmíru?

-> CHYBNÝ PŘEDPOKLAD! Pokud by v prostoru mimo kružnici nedocházelo k expanzi, nevznikal by tam ani červený posuv! (prostor pouze upravuje své hranice, nikoliv metriku). Tedy světlo z jiných kružnic by bychom viděli bez něj. Ovšem vzhledem k obrovským vzdálenostem by intezita světla, které by k nám nakonec dolétlo (byť bez posuvu), by stejně bylo obtížně detekovatelné (příliš málo fotonů). Prakticky, pokud bychom zachytili světlo z galaxií na jiné kružnici, která by s největší pravděpodobností letěla směrem k nám, měla by spíše modrý posuv. Ten se sice nevyskytuje, ale napadlo mne něco jiného: pokud bychom zachytili slabé světlo vzdálené hvězdy, která by zářila modře, bylo by možné ji interpretovat jako velmi blízkou a velmi zářivou hvězdu? V tom případě jsou možná mnohá měření vzdáleností chybná, a to, co vypadá jako nám velmi blízké a jasné hvězdy, mohou být ve skutečnosti hvězdy desítky miliard daleko, ale letící směrem k nám (klidně by mohlo jít i o červené trpaslíky). Nebo by se fakt, že nevidíme modrý posuv dal vysvětlit jednou věcí: jsme tak blízko oblasti, ve které dojde k velkému křachu, že jakékoliv světlo, které by letělo směrem k nám, je vychýleno do "černé díry" (někteří lidé na ně nevěří a říkají tomu gravitary). V tom případě jsme ale pěkně v pytli.

Podobně, možná k žádné inflaci nedošlo, a reliktní záření, které pozorujeme, je světlo odražené od dokonalých zrcadlových stěn prostoru, ve kterém se vesmíry rodí. Pokud by něco takového existovalo, a každý foton by to vyplivlo zpátky, ovšem s nižší energií (tedy s červeným posuvem), nakonec by se z něj stalo reliktní záření (pokud by ho nepohltila nějaká hvězda). Nevím, z jakého hmoty by to muselo být, ale defakto by k tomu stačilo zrcadlo a molekuly nějaké atmosféry. Tím by ale teoreticky mělo docházet k rozostření. Navíc, pokud by se takto odrážely všechny fotony, byl by vesmír plný zrcadlových odrazů galaxií z různých stran. Náš vesmír je možná mnohem menší než se zdá a nebo je v spíš prázdnější. Další problém by byl, že pokud by něco mohlo odebírat energii fotonům, ztrácela by se postupně z prostoru energie. Tedy, sice by se vesmíry mohly recyklovat, ale nakonec by stejně nastala tepelná smrt celého prostoru (spíš jeho smrštění a zánik zpátky do původního stavu), byť by to trvalo řádově mnohokrát déle.

Velký třesk v mém podání vyžaduje, aby tlak způsobený energií v určitém okamžiku překonal vlastní gravitaci (lépe řečeno ji zrušil). Teoreticky by pak velký třesk mohla způsobit obří černá díra (spíše miliony splynutých galaktických černých děr). Je třeba možné, že za extrémních tlaků a teplot vznikají exotické částice s antigravitací (a nebo se i subatomární částice rozpadnou na kvarky či menší neřády, které mohou mít extrémní rychlost, a pokud do sebe naráží ohromnou rychlostí tolik částic, může se celkový objekt stát nestabilním (zase ale pravda, pokud by všechny byly namačkány gravitací do prostoru, těžko by se mohly pohybovat - jedině, že by se tak nesnášely, že by kmitaly mezi sebou, a tato energie by se nakumulovala, až by se to jako celek rozpadlo)).


Každopádně tohle zase vůbec nevysvětluje nekonečnost prostoru a času. Pouze zjednodušuje vnímání našeho prostoru (naší kružnice). Ten vznikl v nějakém čase a v nějaké oblasti vyššího celku. Sám sice vznikl z malého bodu a v čase t=0, ale je to jako kdybyste hodili šutr do vody. Vlny se šíří od okamžiku hodu, ale šíří se po hladině a stejně tak ten šutr nemusí být první (ani poslední), který tam spadne. Nevysvětluje to ani úplný prvopočátek (někde se musela vzít první hmota, která se začala hroutit pod svou gravitací). Pouze se tím snažím eliminovat nutnost přítomnosti temné energie v současném vesmíru.

Kružnice se samozřejmě časem zdeformují. Zatímco zde vzniknou oblasti s vysokou hustotou (jejich obyvatelé budou mít zkrátka smůlu a půjdou na recyklaci), budou zde i oblasti, které mohou splynutí unikat relativně dlouhou dobu (nemusí cestou potkat dost hmoty a nebo narazit na hmotný bod - popř. kolem něj mohou obíhat).

A prozatím si to zjednoduším tak, že nebudu řešit ten "vyšší celek".

Nekonečná recyklace může být zaručena tím, že ten vyšší celek, ať už je to cokoliv, něco "pohnojil" a vznikl v něm prostor (hmota a energie). Hmota nějakým způsobem (nebo cokoliv dalšího) způsobuje, že se prostor "drží". Pokud by někde došlo k tomu, že se část hmoty někde zastaví a její množstí nezpůsobí nový velký třesk, může se v tom místě prostor zmenšovat a tuto hmotu "dotlačit" do místa, kde na nadkritické množství čeká zárodek velkého třesku, a po expanzi se zase prostor v daném místě rozšíří. Velikost prostoru by tak byla daná obsahem hmoty/energie v něm (či spíše hustotou/gravitací). Tudíž tohle nevylučuje standardní model pro prvotní okamžik vzniku prostoru - ten vznikl díky vzniku energie (prvotní velký třesk). Mohlo by se tedy zdát, že jsme si moc nepomohli, ale pořád máme zaručeno, že zatímco my pozorujeme expanzi "vesmíru", vyšší celek se ve skutečnosti chvíli zmenšuje a chvíli zase zvětšuje podle potřeby. Nemusíme tedy nutně mít temnou energii, ale stejně nevíme, co způsobuje vznik prostoru (a je alergické na energii/hmotu, kterou v sobě samo vytvořilo - pokud vesmír vznikl třeba z té slavné singularity, něco musí bránit tomu, aby se do ní zase nevrátil).

Nakreslil bych to, ale kreslit neumím tak to můžu zkusit popsat - takže posunová teorie?

1)Založeno na myšlence toho, že částice hmoty (elektrony a další) nemají svou dráhu/určené místo, ale lze u nich jen určit místo s největší pravděpodobností jejich výskytu.

2)A v podstatě jsem tutéž myšlenku naškáloval na větší objekty, z nich (a ze sebe vzájemně složené), s tím, že čím větší, rychlejší, energetizovanější a/nebo těžší objekt je (planety, hvězdy...), tím větší je jeho skutečný posun od toho vnímatelného/změřitelného (jestli je např. Aldebaran např. o kilometr jinde než by měl být nikdo nezměří). Prostě se posuny jeho vnitřních částic nasčítají, dokud u sebe drží vazbami a posouvají se společně s nimi.

3)Vzhledem k tomu, že většina (nebo všechna) hmoty a energie ve vesmíru je (alespoň někdy) v pohybu, tento rozdíl mezi poznatelným a skutečným místem její existence se ukládá v podobě rezervního časoprostoru (do jejího okolí a dráhy jejího pohybu).

A) - vsuvka 1 - tenhle rozdíl není možné zjistit, protože lidské tělo (smysly) i měřící přístroj se skládají z hmoty co má posun/rez. prostor a ten kompenzuje výsledky ''měření'' - posuny měřeného objektu a hmoty těla/měřicího přístroje jsou synchronní/vyruší se a ten neukáže rozdíl.

4) V tomto rezervním časoprostoru, tvořeném (i vnitřním) pohybem a existencí částic hmoty a energie, který je v podstatě rozšířením jejich poznatelných hranic, probíhá něco jako ''pomalý/vlažný velký třesk'', protože veškerá hmota a energie prosakuje tímto rezervním prostorem, smíchává se zde (i kdyby se podle měření vzájemně nesetkala viz. vsuvka 1) a vzájemně mění, což se v reálu projevuje jako síla/změna hmoty/energie změřitelná pouze pomocí jejího působení, nikoliv jako ona samotná (protože prostor kde vzniká nevidíme).

B) - vsuvka 2 - Předpokládám, že objekty ve známém vesmíru cyklicky cestují v časoprostoru, takže se každá hvězdná soustava po nějaké době opět vrátí na místo, odkud ''vyšla''. Tento pohyb se samozřejmě odráží i v rezervním časoprostoru (nebo je jeho důsledkem) a tak se po nějaké době všechny objekty ve vesmíru, v závislosti na rychlosti prosakování, ''otočí zpátky''.

5) Objekt s nepřirozeně velkou energií/rychlostí (kterou by nekompenzovala např., jeho velikost nebo silové (gravitační) pole) a který by si udržel svou existenční integritu (držel přitom pohromadě) by vytvářel oproti svému okolí mnohem větší rezervní prostor a jeho hmota by jím prosakovala mnohem rychleji. Takže by předběhl své okolí (viz. vsuvka 2), a přilétl by zpátky na svůj výchozí bod z opačného směru (jako řidič formule co předjede soupeře a vjede jim do zad z opačného směru, i když vystartovali ve stejném směru).

Ale jeho vnitřní struktura, ovlivněná nepřirozeným přechodem skrz rezervní časoprostor, by se změnila samozřejmě také, a tak by si (kdyby ten objekt byl pilot nebo měřák) myslel, že je úplně jinde a nevrátil se zpátky - on sám se změnil natolik, že už by jeho paměť/staré předodletové záznamy neodpovídaly skutečnosti výchozího bodu.

C) - vsuvka 3 - Rezervní časoprostor není ''oddělen'' od normálního, je jeho součástí stejně jako ten běžný, jenom vidíme, jako by tam nebyl (např. prázdné místo, viz. vsuvka 1). Proto se ''vzájemně'' ovlivňují - protože jsou totožné.

6) Objekt (pravděpodobně ne hmota, ta by se neudržela ve svém stavu, spíše už jen nějaká forma energie) který by existoval bez tohoto rezervního prostoru nezávisle na něm (neměl by ho a nebyl jím ovlivněn) by mohl existovat i nezávisle na časoprostoru jako takovém (protože hmota v normálním časoprostoru je ovlivněna i působením sil které vznikají jejím vzájemným působením v tom rezervním). Takže se vyskytovat jinde a jindy, než by ''měl'' (cestování v čase a prostoru).

K tomuto ''oddělení'' by mohlo dojít přerušním všech vazeb a silových působení s jinou formou hmoty/energie, ale to je obtížné, protože nemůžeme vidět všechny tyto vazby a tak nemůžeme vidět, kdy je objekt oddělen, ani je prostředky z ''běžné'' hmoty a energie (která má svůj posun, který by takový pokus o oddělení kompenzoval) přerušit (viz vsuvka 1).

Řešením by mohlo být (nepočítáme li úplný zánik objektu a vyčištění prostoru od veškeré hmoty a energie)

1)Nalezení a použití už existující oddělené hmoty/energie

2)Vyrobení takové věci pomocí přeměny její pohybové energie a energie vazeb s ostatními částmi rezervního časoprostoru - na energii, která by jí udržovala oddělenou ode všeho kromě sama sebe, ale v tomto případě by taková věc musela mít uměle určený a doplněný čas a prostor své existence (možná směrem, intenzitou a rozložením své energie, nebo nějakým předem určeným vzorem své struktury?), jinak by samovolně zanikla.

7)Rezervní časoprostor by mohl být dobrým zdrojem energie jako takové, protože ho v silovém působení a chemických reakcích zatím nezohledňujeme. Ale ''oddělená forma'' by byla schopna fungovat jako vodič, vytvářející ''díry'' v časoprostoru, odkud by jeho energii vedla jinam.


Dodatky:

1)Uvidíme co to udělá s limitem znaků v příspěvku.

2) Silové (chemické/elektrické, gravitace, jaderné apod.) vazby ''vidíme'' jen zčásti, ve skutečnosti jsou i tam, kde je není možné zaznamenat, i když slabší - ale zato na větší rozloze časoprostoru, jako rozšíření těch známých.

3)Fuj, to se mi to nechtělo psát

Zákonitosti posunu na částicové úrovni jsou shodné se zákonitostmi na makroúrovni které jsem popsal. I když by asi bylo lepší mluvit o konkrétní zákonitosti, jestli už není objasněna.

Ale za předpokladu, že ''částicová úroveň'' je na úrovni velikosti atomů běžných prvků (například interakce elektronů, které zrovna nejsou ve svých drahách kde by měly být a proto je interakcí více než vylézá z výpočtu interakcí jejich orbitálních drah), pak by posun zákonitě byl přenesen i na ostatní tělesa, které se z těchto částic skládají a přenášen a násoben vazbami mezi nimi (totéž platí nejen o elektronech, ale všech částicích a silách).

Posun není virtuálně vzniklý nepřesností měření, je to hmotná/energetická součást časoprostoru jako všechno ostatní, jen ho od toho ''virtuálně'' odlišuji, protože je nezměřitelný/nerozpoznatelný (protože jakékoliv měření je zprostředkované hmotou/energií, která je součástí tohoto posunu a tak ho nevidí, stejně jako oko nevidí samo sebe). Změřitelný by byl pouze pomocí uvedené ''oddělené'' hmoty/energie - a takovou my (zatím) nemáme.

Nicméně nepřesnost měření této neviditelnosti ještě napomáhá a tak vzniká ''nepravý - virtuální posun'', který se zdá být součástí ''skutečného'', a jeho působení ještě zvětšuje/zmenšuje o chybnou ''trpasličí konstantu'' ale na rozdíl od něj je odstranitelný pouhým zpřesněním měření.

Ale kdyby například (v oblíbené mikroúrovni) počet všech skutečných interakcí elektronů za vteřinu v molekulové vazbě šel experimentálně spočítat a změřila by se intenzita vazby podle tohoto čísla (a nikoliv podle pouhého rozložení atomů a orbitalů, viz. ''částicová úroveň, druhý odstavec'') tak by nejspíše tato teorie byla vyvrácena, protože to by znamenalo, že je možné změřit veškerá existující silová působení ve vesmíru pomocí běžné hmoty/energie a žádná ''oddělená'' teoreticky nemůže existovat.

Aha, jo takhle, proto ty částice. Nu ano, vektor by souvisel s energohmotnou interakcí v časoprostoru, stejně jako kdyby některé částice vody, statické elektřiny a páry v bouřkových mracích byly neviditelné, ale jejich vektor by byl samozřejmě ovlivněn těmi viditelnými, s kterými interagují (a také by je ovlivňoval).

Ta hvězda by se pohybovala spolu se zbytkem své soustavy (nebo alespoň otáčela na místě), takže by vektor (a přechodový prostor její existence ''předtím'' a ''teď'') měla. Její existenční integritu v rámci přechodového časoprostoru by nedržely chemické/jaderné vazby (kdyby je neobsahovala), ale gravitace.

A kdyby celý vesmír měl svůj ''základní vektor'' cyklického pohybu věcí, které obsahuje, ke kterému by se přidávaly další, vlastní vektory těch věcí, pak by tento ''základní vektor'' byl nezjistitelný, protože by přinejmenším ten měl i každý hmotný pozorovatel v rámci vesmíru.

(14.05.2014, 10:16)Elevea Napsal(a): S množstvím částic obecně přesnost roste.

Skutečně? To netuším...

Naopak mi připadá, že u jednoho jednoduchého atomu tento časoprostor těžko může obsahovat terajouly energie a být větší (nebo, přesněji, ve stejné vzdálenosti od objektu být stejně výrazný) než má například planeta

Korelaci by bylo těžké navrhnout, protože čím více interakcí mezi věcmi, tím by byla potřeba větší (například kdybysme chtěli vytvořit ''oddělenou hmotu'', tak bysme asi potřebovali tuhle korelaci znát, abysme věděli, o kolik jí odrušit). Nicméně, nějaký základní vektor by být mohl (problém 1, odstavec 2) a z toho by se dalo vycházet (pevný bod pro měření by byl nahrazen pevným pohybem - i když, on by nebyl pevný, ale musel by se měnit v souladu se změnami náhradního fázového časprostoru).

Jak by mohl mít velký objekt (superhvězda) tento posun daný součtem posunů jeho základních částic? Teoreicky min. posun je daný posunem jedné částice (pokud bych bral že tvar obalu např. atomu je dán tím, kde se zrovna nachází elektron), v praxi to bude někde mezi (jak napsáno, v důsledku toho, že se částice pohybují chaoticky - nejsou v mikrovlnce, nemají stejně orientované domény), ale i tak bude tak malý, že bude, jak bylo psáno, nezměřitelný. I kdyby tedy byla chyba měření hmotné hvězdy i několik kilometrů (jakože asi sotva), nepředpokládal bych, že ani ta nejhmotnější galaxie by udělala takový posun, že by si už dávno prošla velkým třeskem (opět, částice by musely mít offset stejným směrem neustále - což je ona zmiňovaná vnější síla - nedocházelo by pak ale k urychlování pohybu na rychlost blízkou nekonečnu/rychlosti světla a tím pádem i zániku objektu jako celku?).

Parametr k (záporné = otevřený vesmír) je ovlivněn kritickou hustotou hmoty, a měla by být 8x10^-30 g/cm3, což jak píšou je 5 atomů vodíku v kubíku. Nemůžu si pomoct, ale to je tak malá hustota, že bych byl opatrný v tom říct, že nikde ve vesmíru neexistuje (dostatečně velká, řádově miliardy sv.let) oblast, kde je průměrná hustota vyšší než tato kritická a tedy bude k>0.

Friedmanův model předpokládá, že se vesmír rozpíná ze stavu "nekonečná hustota, nulový objem" do stavu "maximální objem", a pak se zase smrští do "nulový objem".

"žádný tlak látky vyplňující uzavřený vesmír není schopen singulárním bodům a = 0 zabránit"

"Otevřený Friedmanův vesmír má tedy rovněž singularitu, avšak pouze jedinou - iniciální"

Vůbec celý ten předpoklad, že nastane tepelná smrt vesmíru v důsledku rozpínání pomocí temné energie má jednu krásnou vadu: musíte dokázat, že se vesmír může rozpínat do nekonečna. Ačkoliv nikdo zatím nedokázal, že se tak nemůže stát, naše znalosti nejsou dostatečné (stále nevíme, v čem je vesmír).

"Při zahrnutí nenulové kosmologické konstanty L se ve vesmíru objevuje navíc určitá přídavná síla (odpudivá pro L> 0 a přitažlivá při L< 0), která urychluje nebo zpomaluje rozšiřování nebo smršťování vesmíru. Tato síla nezávisí na hmotnosti a roste se vzdáleností. Z hlediska globální evoluce vesmíru má efektivní energie vakua, generovaná kosmologickým členem, důležitou vlastnost (odlišnou od látkové formy hmoty) - nezřeďuje se ani nezhušťuje při rozšiřováví či smršťování vesmíru, zachovává si konstantní hodnotu."

Hustota při vzniku vesmíru (10^-43 s) byla vyšší než 10^94 g/cm3 (pro srovnání, hustota vody je 10^-1 g/cm3 a rtuti 13^1 g/cm3). znamená, že částečně stabilní může být ještě objekt, který má hustotu o něco vyšší. Takhle hustý objekt ale bude mít rozhodně supergravitaci.

Trochu (vůbec) jsem nepochopil, jak z nehmotných částic (vektorové bosony - částice s nulovou klidovou hmotností) mohou vzniknout hmotné W a Z (vznikem Higgsova pole).

Vznik vesmíru - nepatrná kvantová porucha v dokonalé symetrii. Ano, i vznik hvězdy je dán tím, že do gravitačně vyváženého prachu plynu hodíte větší zrnko a nebo ho stlačíte. Ale to je podnět z vnějšku. Takže i signularita dostala podnět "z vnějšku"? Z jakého? Hmota a částice jsou fragmenty symetrie. Tzn. že vakkum je přirozené, res. rozdělilo "symetrii" na ostrůvky (částice), a díky tomu eexistuje hmota?

Higgsovo pole generuje kosmologickou konstantu (která byla na počátku mnohem vyšší než dnes) a ta způsobuje gravitační odpuzování a tedy inflační expanzi.

Inflace začala 10^-35 s po vzniku vesmíru (toto krátké odbobí, které bylo nutné pro rovnoměrné rozprostředí energie je podle mne tak malé, že ho lze snadno zanedbat, a vzít inflaci jako obyčejnou explozi) a trvala 10^-37 vteřiny (vesmír se za tu dobu zvětšil 10^29 krát (opět, i v běžném životě je exploze relativně rychlá záležitost, a pokud by ji nebrzdila jiná gravitace a hlavně odpor jiných částic, možná by se i ta chovala takto rychle).

Inflace má řešit i záhadu rovinnosti. Teď nevím, možná tuhle rovinnost chápu špatně jako to, že vesmír má podobu disku, ale když se podíváte na jakékoliv uskupení menších částic ve vesmíru, jako je například protoplyn, vždycky se zformuje do podoby disku (a začne rotovat), ať už mluvíme o vzniku sluneční soustavy a nebo spirálové galaxie.

Standardní komologický model se dá snadno napadnout i bez důkazů, protože vědci nedokázali, že závěry vyvozené z pozorovatelné oblasti vesmíru platí i v jeho zbytku (pouze to předpokládají).

"V důsledku prodloužené inflační fáze se vesmír stačil rozšířit podstatně více než v původním modelu; podle odhadů tato expanze činí zhruba e2000-krát, což odpovídá rozměrům vesmíru ~10^800cm. Celá viditelná část vesmíru by se pak nacházela hluboko uvnitř jediné "bubliny", takže bychom nemohli pozorovat žádné nehomogenity vznikající na rozhraní jednotlivých domén."

"Idea inflace na počátku vesmíru může mít různé varianty. Podle inflačního modelu bylo na počátku "falešné vakuum" s odpudivou gravitací, díky které se exponenciálně rozpínalo: čím více se vytvořilo prostoru s vakuem, tím více bylo energie, tím větší odpudivá gravitace a tím prudčeji vakuum expandovalo - stále rychleji a rychleji. Falešné vakuum však bylo nestabilní, jeho malé části se podle kvantových zákonitostí nahodile přeměňovaly na "pravé" vakuum, jako když se ve vařící kapalině tvoří bubliny páry. Tyto přechody z falešného vakua se projevily vznikem velmi zahřáté hmoty v bublinových vesmírech - spustily se žhavé "velké třesky" a následná expanze a ochlazování jednotlivých bublin-vesmírů. Podle této varianty inflačního modelu je náš vesmír jen jedním z mnoha dalších vesmírů, navždy oddělených stále narůstajícím objemem falešného vakua (srov. níže s obdobným důsledkem modelu tzv. chaotické inflace)."

"Další předností inflačního modelu je to, že umožňuje vysvětlit vznik zárodečných nehomogenit pro utváření kup galaxií."

Spíš bych se ptal, proč bych vůbec musel na začátku předpokládat, že byla energie/hmota všude rozprostřena stejně?

"V GUT tato podmínka není splněna - kvantové fluktuace při fázovém přechodu jsou zde příliš silné, amplituda fluktuací vychází asi o čtyři řády vyšší; místo galaxií by zde mohly vznikat jen obří černé díry."

Třeba právě ony obří černé díry v centrech galaxí nejsou pozůstatky prvních obřích hvězd, ale právě tyto prvotní černé díry. A jejich gravitace mohla pomoci s rychlejším formováním hvězd ve vesmíru ze zbytku částic (plynu). Ostatně, když si vezmete že průměrné stáří hvězdy našeho typu je 10 miliard let a vesmír je starý jen 14 miliard let, oněch prvních protohvězd, které žily statisíce nebo miliony let nemohlo vzniknout tolik, aby v generaci následující po nich (popř. v generaci třetí) už existovalo stomiliard krát stomiliard hvězd (počet galaxií krát počet hvězd v průměrně velké galaxii). Navíc, tyto protohvězdy musely být obrovské (Canis Majoris by asi proti nim byla trpaslík) - plynu měly dostatek a nikdo další jim ho nevysával - a tedy vysály asi mnohem větší oblasti vesmíru než běžná dnešní hvězda.

Vysvětlení přebytku hmoty nad antihmotou: nebo je teoreticky možné, že v námi pozorovatelné oblasti vesmíru zrovna existoval přebytek hmoty, takže znám zbyly jen baryony, a zbytek se přeměnilo na energii. Zatímco v dalších částech vesmíru desítky miliard sv. od nás mohlo být zase více antibaryonů.

"Při inflační expanzi vesmíru se nesmírně "nafouknou" kvantové fluktuace a dynamické nehomogenity gravitačních potenciálů by měly generovat i mohutné gravitační vlny... Tyto gravitační vlny... Během dlouhé expanze vesmíru, po 14 miliardách let, však natolik zeslábly, že jsou mimo jakoukoli možnost přímé detekce v dohledné budoucnosti."

A nebo vůbec neexistují.

"Představa spontánního kvantového vzniku vesmíru vede ještě k dalším zajímavým důsledkům. Dostatečně silné kvantové fluktuace podobné té, jež vedla ke vzniku "našeho" vesmíru, mohly totiž nezávisle nastat i jinde. Z prvotního vakua, které dalo vzniknout našemu světu, by se tak mohlo vynořit mnoho dalších vesmírů, každý se svými specifickými různými fyzikálními zákony. Vznikla by tak celá řada různých rozpínajících se "bublin" - řada nezávislých vesmírů"

"Podle některých unitárních teorií pole (rozebíraných v §B.6 "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny.") mohou být v prostoročase dodatečné "extra-dimenze", které jsou pro nás skryté - jsou svinuty (zkompaktifikovány) do nepatrných sub-mikroskopických velikostí; v našem Vesmíru jsou rozvinuty 3 prostorové dimenze a 1 časová dimenze. Spolu s naším Vesmírem (makroskopicky 3+1-rozměrným) možná koexistují další "paralelní" vesmíry (s naším jen volně "ideově podobné") s jinými rozvinutými a zkompaktifikovanými dimenzemi."

"Pro nic takového žádné důkazy nejsou a možná ani nikdy nebudou... Tyto hypotetické další "vesmíry" jsou pro nás neviditelné a pravděpodobně nemohou mít žádný vliv na náš vesmír. Žádný experimentální test dostupný v jednom vesmíru nemůže odhalit existenci jiného vesmíru nebo jeho vlastnosti."

"I pokud by takové "vesmíry" existovaly, byly by mimo naše možnosti prostoročasového poznání - byly by pro nás asi principiálně nedostupné a nepozorovatelné. Určitá možnost nepřímého prokázání existence více vesmírů by snad mohla spočívat ve srážce našeho vesmíru s jiným vesmírem. Tato událost by zanechala stopy na jinak v průměru homogenní a izotropní distribuci hmoty a mohla by být pozorovatelná jako kruhový defekt v distribuci reliktního záření (zatím mimo možnosti současné detekční techniky)."

"Ve světle podobných koncepcí se ukazuje, že tradiční (a zdálo by se samozřejmý) kosmologický požadavek, aby se Vesmír jako celek během expanze stal homogenní a izotropní, není nutný - stačí, aby tyto vlastnosti vykazovaly jednotlivé "minivesmíry", nebo alespoň metagalaxie v níž žijeme."

Bingo! Moje teorice sice pracuje v klasickém 3+1 prostoru, ale alespoň jsem rád, že se našli lidé, kteří přemýšlejí podobně jako já

"V kvantové fyzice "nic" = "vakuum" znamená prostor, v němž neustále po kratičké okamžiky elementární částice začínají a končí svou existenci ve vakuových fluktuacích. V jakési "prostoročasové pěně", v reji vakuových fluktuací, nepřetržitě vznikají a zanikají maličké submikroskopické "vesmíry". Naprostá většina z těchto vznikajících "bublinkových" vesmírů vzápětí splaskne a zanikne, avšak podle zákonitostí kvantové pravděpodobnosti jednou za čas vznikne tak velká fluktuace, která je schopna dalšího vývoje - inflační expanze."

"Proč je vesmír ve velkých měřítcích tak dokonale homogenní a izotropní? Proč je průměrná hustota hmoty ve vesmíru tak blízká kritické hustotě? Proč v jinak homogenním rozložení hmoty ve vesmíru vznikly fluktuace se spektrem vhodným pro vznik pozorovaných galaxií?"

Na vhodně zvoleném obřím měřítku nebo po zprůměrování bude všechno vypadat jako homogenní.

"Podle inflačního modelu tedy struktura vesmíru není produktem počátečních podmínek, ale je výlučně důsledkem fundamentálních zákonů fyziky - zákonů gravitace a kvantové teorie pole."

"Přímo prozkoumat či ověřit tak hluboce "dějinami zasutou" událost... samozřejmě není možné. Každopádně se musíme spoléhat pouze na nepřímé důkazy či indicie:
* Plochost a homogenita vesmíru
To se opravdu pozoruje, je to však argument a posteriori, kvůli němuž byl inflační scénář vlastně vymyšlen..."

"určité konstantní faktory, které se nikdy nemění, jsou podle našich dosavadních poznatků vždy a všude ve vesmíru stejné"

Skutečně VŠUDE? I v černých dírách?

"hmotnost elektronu me= 9,10938.10-11 kg"

Vzhledem k tomu, že kg je dán hmotností určitého počtu atomů, pokud by se změnila hmotnost elektronu (byla by někde jiná) a vážili bychom ho technikou ze stejné hmoty, nepoznali bychom to.

"* Každá přírodní konstanta má pouze jednu logicky možnou hodnotu. Zatím se však nerýsuje žádná teorie, která by dovedla takové konkrétní hodnoty (nebo aspoň poměry hodnot) předpovědět a odvodit z "prvotních principů"...
* Hodnoty přírodních konstant jsou náhodné a ustavily se v důsledku bouřlivých procesů na počátku evoluce vesmíru. Pro jejich konkrétní hodnoty není žádné jiné vysvětlení, než antropické - že tvoří vzácnou kombinaci, která umožňuje takovou evoluci hmoty, která vyústí ve vznik myslícího života ve vesmíru"

"Námi pozorované přírodní zákony by byly pouze jakýmsi "jedním vydáním" či "místní realizací" obecných přírodních zákonů"

"Občas se diskutuje i o možné proměnnosti základních přírodních konstant v čase a příp. i v prostoru, v průběhu evoluce vesmíru"

"1. Jaký je původ prostoročasu a "vakua", jehož fluktuace následně vedly ke vzniku vesmíru?
2. Jaký je původ základních fyzikálních zákonů, podle nichž vznikl a vyvíjí se náš vesmír?"

Dotaz bokem: pokud běžný životní cyklus hvězdy dokáže vytvořit maximálně železo, a těžší prvky jako zlato vznikají až v supernovách, kde vznikly ještě mnohem těžší prvky (přirozeně)?

Řešit, že vesmír má nastavené konstanty, hmotnost, velikost, rychlost rozpínání zrovna tak, že v něm vznikl (inteligentní) život dost možná nemá smysl, a mohlo jít o obyčejnou náhodu. Nebo je vesmírů několik a my prostě žijeme v tom "správném".

Ještě štěstí, že se tam nepracuje s vyšším principem. Asi podobně, jako když někdo vylučuje vznik člověka evolucí, že to "někdo" musel vytvořit. Ač nejsem odpůrce myšlenky, že lidstvu bylo skutečně pomoženo z vnějšku (mnohé indicie by tomu nasvědčovali), autoři této konspirace jaksi zapomínají na fakt, že jejich "Bůh" by nejdřív musel stvořit sám sebe (pokud by nemohl vzniknout přirozenou cestou). "Vznik života je asi tak pravděpodobný, jako když se skládkou prožene tornádo a sestaví funkční Boing". No, a jak vidíte, zrovna v jednom takovém letíme.

Podmínky uvedené jako nutné pro vznik života již byly někdy částečně vyvráceny (např. kruhová dráha není nutná - planeta je sice většinu roku buď zmrzlá a nebo sežehnutá, ale hibernující organismy jsou běžné i na Zemi, a rovněž extrémofilové, kteří přežívají ve stovkách stupňů Celsia). Rovněž atmosféra Venuše začíná být kandidátem pro místo vhodné pro mikrobakteriální život (prakticky by se dalo s velkou jistou říct, že na vodních planetách, jako je u nás Neptun a Uran, jistě život existuje, ale vzhledem k tomu, že všechny těžší prvky, které by mohli využít jakožto civilizace, spadly do nitra planety, bude se jednat maximálně o složitější viry). I příliš hustá atmosféra není problém pro život, ale jistě by (s velkou gravitací) byla problém pro civilizaci (opuštění planety). Na druhou stranu je zárukou většího bezpečí (přes 100 km atmosféru by měl jistě problémy proletět i několika kilometrový asteroid, zatímco když do Země narazí 10 km šutr, jeho druhý konec bude ještě ve vesmíru). Magnetické pole planety - viz. Mars, který ho téměř nemá, ale mohl by podporovat život pod povrchem. Europa rovněž nemá ani atmosféru, ale má (na 99 tekutý Oceán a tedy možnost života (dokonce i složitého).

Možná důvod, proč je vesmír 4-rozměrný je ten samý, proč většina živočichů má jen 4 končetiny a 2 oči, i když by z hlediska přežití jistě bylo fajn 3. oko vzadu na hlavě nebo u ptáků další pár končetin sloužící jako ruce (nepočítáme pavouky). Zkrátka všechny ostatní kombinace buď nefungují a nebo v nich nevznikl život. Otázka je, jakou výhodu by měl např. živočich, který by vnímal 4.rozměrný prostor + čas.

"Pozorovatelná část vesmíru (naše metagalaxie) není totiž z fyzikálního hlediska natolik výlučná, aby musela být považována za jedinečnou."

"Inteligentní život (pozorovatel) musí vzniknout proto, aby dal vesmíru reálný smysl a reálnou existenci tím, že jej pozoruje (měří) a účastní se tak jeho evoluce".

"Kodaňská interpretace kvantové mechaniky, podle níž určitý stav fyzikálního systému vznikne až tím, že jej změříme. Obecně: Žádný jev není jevem, dokud není pozorován."

"Inteligentní pozorovatel je cílem, který dává smysl existenci vesmíru."

Mohl by vesmír být živoucí entitou, který evolucí směřuje k dokonalosti a složitějším formám? Podobně jako organický život? I když je "Finální antropický princip" z vědeckého hlediska nemysl, i vesmír jednou zemře (stejně jako živá forma).

Pokud každý atom (s ohledem na jeho vlastnosti) vytvoří svůj rezervní, přechodný prostor, pak objekt složený s více atomů (hvězda...) má i tento prostor větší, jako balík miliardy krabic slepených gravitací a/nebo jinými vazbami má větší celkový úložný prostor než jedna krabice.

K urychlování pohybu nedochází tak výrazně, protože přestože velká hvězda vytváří velký prostor s velkou energií a výrazným vektorem, energie jejího pohybu v přechodném prostoru je rozložena do její masivní hmoty a velké rozlohy, se kterou jako celkem v ''běžném prostoru'' tolik nepohne.

Singularita není nezbytná pro vznik vesmíru / velký třesk. Tudíž by se se prakticky ale mohlo jednat o cokoliv co přípomíná černou díru. Myslím si, že existuje jistá hranice, kdy ani gravitace vzniklá z hypoteticky nekonečného množství hmoty nemůže udržet energii, kterou tato hmota představuje pohromadě. V tom případě ale musí dojít k tomu, že gravitace přestane existovat, nebo se dokonce i změní na antigravitaci. Pokud by uvnitř mega hmotné černé díry vznikl objekt s antigravitací, mohl by se využít jako střed vesmíru způsobující jeho rozpínání? Může nakonec ztratit svou energii? V mém modelu by takových objektů muselo nutně existovat víc, takže pro zachování recyklace by jejich energie musela časem "ztratit".

Pokud podmínky před Velkým třeskem měly za následek vznik částic i fyzikálních zákonů po něm, černé díry dělají prakticky totéž, ale nemají dost energie na to, aby svůj "názor" vnutily svému okolí. Určitě ale musí existovat nějaká kritická hustota, při které to dokáží. Velký třesk mohl být něco na ten způsob.

Nebo může jít o objekt, který na svém počátku působí jako antigravitace, ale časem u něj převáží normální chování, a zase začne generovat gravitaci. V tomto případě by se tím dal vysvětlit i červený posun. Protože zatímco při prvotním rozepnutí se objekty od tohoto objektu vzdalovaly, nyní se k němu začínají opět přibližovat a platí, že na bližší objekty začne jeho gravitace působit dřív, tudíž jim vnější obal zatím utíká, a objekty by se skutečně od sebe mohly vzdalovat. Takže možná nepozorujeme zrychlování rozpínání vesmíru, ale naopak jeho spuštěné smršťování. Opět je tu ale problém s tím, že by zřejmě neprobíhal posun i po stranách.. (proč musí být život tak děsně složitý!! ).

Tato toerie zase bezvadně pokrývá recyklaci a tedy zavrhuje jakousi jedinečnost našeho vesmíru (který vznikl, jednou zanikne a už nic dalšího nebude. Pak by ale hmotnost tohoto objektu musela být enormní, neboť veškerá hmota vesmíru, kterou pozorujeme, je jen jeho zlomek (vnější odhozená obálka).

Napadá mne možné vysvětlení relativně rovnoměrného rozprostření energie a hmoty. Ve vakku se sice zvuk nešíří, ale ve svém počátku byl vesmír dost hustý na to, aby se v něm zvukové vlny šířily, a pokud došlo opravdu ke třesku, musela to být fakt "rána". A neprojevují se určité zvukové vlny tím, že rozprostírají hmotu rovnoměrně po okolí?

"Vesmír expanduje ze všech svých bodů - neexistuje žádný střed expanze." Pokud není vesmír nekonečný, jde o nesmyslnný výrok. Pokud je nekonečný, nemůže expandovat prostor, ale pouze se přesouvá hmota.

Gravitační síla hvězd (počínaje jadernou silou vlastních atomů), a galaxií je dostatečně silná na to, aby odolávala expanzi. Tudíž ani temná energie není dost silná na to, aby porazila klasickou gravitaci. Výsledkem tedy bude vesmír s izolovanými supergalaxiemi, které nakonec pohltí jejich stále se množící se černé díry.

"I když vesmír nemůže mít nějakou určitou prostorovou hranici (co by bylo za ní?), neplyne z toho, že musí být nekonečný. To bylo diskutováno v předchozím §5.3 o kosmologických modelech a lze to názorně demonstrovat pohybem na povrchu koule, která má konečný povrch, ale při pohybu po něm nenarazíme na žádnou hranici."

Z hlediska 2D bytostí to platí. Nicméně opět není jasné, jaký benefit by vesmír měl z toho, že by byl 4 a více rozměrný. I pak by ale měl své okraje (ovšem ne v rámci 3D prostoru - pokud by tomu ale bylo, opět by mohlo platit, že mnoho galaxií, které pozorujeme jsou galaxie za našimi zády, nebo dokonce my sami, a to třeba i v několikerém provedení, stejně jako když po povrchu planety pošlete AM vlny - z toho by vyplývalo, že vesmír je o dost menší než se předpokládá).

"V singularitě "nefunguje" prostor a čas - nemá smysl vlevo a vpravo, nahoře a dole, dříve a později. Předložky "před" či "po" ztrácejí smysl. Na záhadu, jak se z takovéto "bezprostorovosti" a "bezčasovosti" vynořil skutečný vesmír s třemi rozměry prostorovými a jedním rozměrem časovým, může snad pomoci odpovědět jen tzv. kvantová kosmologie"

"Veškerá naše zkušenost s děním v okolním světě nás vede k intuitivní představě o příčině a následku. Zvláště v oblasti fyzikálních jevů se nestává, že k nějakým událostem "jen tak dojde" - bez příčiny, která časově předchází následek. Vzniká tak názor, že "něco" přece muselo vznik vesmíru způsobit! A pak hned vyvstává otázka, kde se to "něco" vzalo..?.. - a tak by to šlo stále nazpět, do nekonečna. Aby se vyhnuli takovému sledu neřešitelných otázek, odkazují někteří tuto neproniknutelnou záhadu k "nejvyšší instanci" - k Bohu jako stvořiteli Vesmíru."

"V rámci Fridmanových kosmologických modelů žádné období před iniciální singularitou t=0 nemá fyzikální smysl - řešení nelze analyticky rozšířit do oblastí t<0; současně s vesmírem "vznikl" i čas."

Alespoň s tím časem jsem si to celou dobu myslel správně. Tudíž čas je podmnožinou prostoru. Plynutí času tedy "snadno" ovlivníme tím, čím naplníme prostor.

"Teplota tělesa je mírou pohybu částic hmoty a absolutní nula termodynamické Kelvinovy stupnice je definována tak, že při ní ustávají veškeré pohyby atomů a molekul (s výjimkou "nulových" kmitů daných kvantovými relacemi neurčitosti)."

"v dnešním běžném životě, měříme čas pomocí (téměř) rovnoměrných periodických dějů jako je rotace Země, obíhání Země kolem Slunce, pohyby kyvadla, záření atomu cesia-137"

"Kvantové efekty geometrie prostoročasu způsobují, že sledovat evoluci vesmíru je možno nikoliv od času t=0, ale až od času asi 10^-43 s po velkém třesku. V časech kratších ztrácí vlivem kvantových fluktuací prostoročas své obvyklé lokální topologické vlastnosti, takže zde nelze sledovat návaznost příčin a následků."

"Planckův čas - oddělení gravitace ( t » 10^-43 s , r » 10^94 g/cm3 , T » 10^32 °K , E » 10^19 GeV )"

Co je vlastně gravitace? Součet přitažlivých sil částic. Určitě by neměl problém gravitaci nějak vyrušit, třeba i zevnitř. Možná, že antigravitační částice vznikají za obřích tlaků a teplot. Pokud by tomu tak nebylo, nebyl by žádný důvod, proč by vesmír měl vůbec prodělat velký třesk (zůstal by zhroucený do sebe). Každopádně klasická hmota nemůže při těchto stavech existovat (potřebuje ochladit a získat prostor, kdy prodělá transformaci: kvarky, leptony, intermediální polní částice a bosony X a Y, Částice X a Y se průběžně rozpadají na dvojice kvark-antikvark, antikvark-lepton, kvark-antilepton. Silná interakce pomocí gluonů pevně pospojuje kvarky do dvojic - mezonů a do trojic - baryonů. Skončilo tím období volných kvarků, nadále jsou kvarky dokonale "uvězněny" v hadronech)

Gravitace je stejně taková vtipná síla. Přitažlivost Země udržuje na orbitě Měsíc a satelity, přesto Vám umožňuje po povrchu Země skákat, rozebírat ji na šutry a nerozdrtí vás (o Slunci ani nemluvě, to si gravitačně udržuje ještě celé Ortovo mračno). Tudíž se dá vyrušit rychlostí tělesa / odstředivou silou. Tuto sílu zajišťuje např. u hvězd tlak záření. Může platit, že stabilita objektu není daná lineárně ale parabolou? Tj. že při překročení poměru hmotnost vs. tlak se těleso zhroutí do sebe, ale pokud budeme hmotnost dále zvyšovat, že tím gravitace poruší na opačnou stranu?

"Aby později ve vesmíru mohla vzniknout hmota jak ji známe, je třeba předpokládat určitou baryonovou asymetrii: počet nukleonů a antinukleonů nebyl zcela stejný, ale existoval jistý malý přebytek nukleonů, činící zhruba 1 baryon na 10^8 částic. Vyskytuje se i opačný, zdánlivě "estetičtější" předpoklad, že vesmír je v průměru baryonově symetrický [3],[288]. Hlavním problémem těchto modelů je však najít mechanismus, který by od sebe oddělil hmotu a antihmotu na dostatečnou vzdálenost, aby nedošlo k úplné anihilaci."

Je možné, že právě toto tvoří hranice mezi vesmíry. Pokud existují oblasti, kde převažuje antihmota, jakýkoliv kontakt s hmotou způsobuje anihilaci, tudíž v místě kontaktu těchto vesmírů vzniká obrovské množství energie. Byla detekována? Myslím, že ne. Nebo jde o ono reliktní záření? Jeho symetrie by mohla být dána tím, že místo spojení je "tenké" a tudíž reaguje přibližně stejné množství částic v každém místěch "povrchu" dotyku.

"Když teplota poklesne natolik, že k.T (k je Boltzmanova konstanta) je podstatně nižší než klidová energie protonu, nukleony a antinukleony vzájemně anihilují (vlivem baryonové asymetrie až na zmíněný malý přebytek nukleonů, který vedl ke vzniku látky jež nyní ve vesmíru je); hmota vesmíru pak převážně sestávala z rovnovážné směsi lehkých částic - fotonů, elektronů, pozitronů, neutrin a antineutrin (mionové páry anihilovaly při t » 10^-4 s)."

"Díky poněkud vyšší hmotnosti se neutrony přeměňovaly na protony rychleji než protony na neutrony, takže množství neutronů ubývalo *). Úplnému vymizení neutronů zabránilo to, že díky poklesu teploty vesmíru v čase t @10s na zhruba 3.109 °K, se protony a neutrony mohly začít slučovat na stabilní jádra hélia (přes deuterium a tritium)."

"Vznik prvotního hélia, deuteria a příp. dalších prvků se tedy musel uskutečnit v době kratší než cca 1000 sekund po velkém třesku."

"Zdá se tedy, že žádná obvyklá forma látky složené z baryonů není schopna učinit vesmír uzavřeným. Pozorovanou gravitující temnou hmotu (aspoň její převážnou část) tedy tvoří "něco", co je k nukleárním reakcím netečné; podstatnou část "skryté hmoty" nemůže tedy tvořit látka složená z atomů, jejichž jádra jsou tvořena baryony"

"Původní názor G.Gamova, že všechny prvky Mendělejevovy periodické tabulky byly za vysokých hustot a tlaků "uvařeny" v nejranějším vesmíru, se ukázal jako mylný. Těžší prvky nestačily vzniknout v počátečních fázích vesmíru proto, že rychlým rozpínáním vesmíru počátečně velmi vysoké tlaky a hustoty látky prudce poklesly, takže další jaderné reakce prakticky ustaly *). Lze říci, že v raných okamžicích byl vesmír pro vznik těžších prvků příliš horký, zatímco v pozdějších časech zase příliš řídký a chladný"

Je možné, že mnohem těžší (vzácné) prvky než zlato, které běžně vznikají v supernovách, byly vytvořeny během Velkého třesku? Většina z nich (číslo nad 110) je ale tak nestabilních, že existují řádově sekundy či milisekundy... tudíž asi ne.

"Kdyby byl vesmír zůstal hustější a žhavější o něco déle, všechny lehké prvky (jejich protony a neutrony) by se sloučily do jader až na železo a nezbylo by terrmonukleární palivo pro pozdější hvězdy."

"Éra látky (postrekombinační období), která začíná dovršením rekombinace (cca 300 000 let po velkém třesku) a pokračuje dosud. Teplota látky, která se stává hlavním nositelem energie~hmotnosti, během expanze klesá jako a-2 a v současné době by měla dosahovat pouze asi 10^-2 °K; teplota odděleného "reliktního" záření, měnící se jako a^-1, poklesla z původních 3000 °K na dnešních asi 2,7°K. Expanze vesmíru přeměnila to, co bylo kdysi světlem, na mikrovlny."

"V tomto období, trvajícím asi 200 milionů let, se zdánlivě nic dramatického nedělo, vesmír se rozpínal a výrazně chladnul."

"Hvězdy první generace, které vznikaly v období kolem 100-200 milionů let po velkém třesku z hustých oblaků vodíku a hélia (jiné prvky tehdy ještě ve vesmíru nebyly), měly pravděpodobně značně velké hmotnosti cca 100-300 M¤, možná i 1000M¤! Podle zákonitostí hvězdné evoluce se tedy vyvíjely velice rychle - po zhruba 3-5 milionech let (nejhmotnější možná žily jen statisíce let) vybuchovaly jako supernovy (či hypernovy) a vnesly do mezihvězdné hmoty těžší prvky, které v nich termonukleární syntézou vznikly. Další generace hvězd, které vznikaly z této látky obohacené o těžší prvky, již nedosahovaly takových hmotností - přítomnost těžších prvků stimuluje časnější zapálení termonukleárních reakcí, takže hvězda na sebe nestačí "nabalit" takové množství hmoty v řídkém oblaku; jejich doba života byla stamiliony let až několik miliard let. Naše Slunce vzniklo patrně až jako hvězda 3.generace z materiálu"

"Současná astrofyzika předpokládá, že galaxie vznikaly v důsledku gravitačního smršťování (kondenzace) lokálních plynových zhuštěnin, které se nacházely v jinak globálně homogenním vesmíru. Slabé prvotní nehomogenity (tj. poruchy metriky, hustoty, rychlosti, popř. entropie) musely existovat již v raných fázích vesmíru;".

Jak jsem čekal. Inflace vesmír dokonale vyhladila "průměrně", tudíž nijak zvlášť. Je možné, že vyhladila klasickou hmotu, ale temná hmota se rozprskla jako při explozi. Nebo vyhlazení hmoty (plynu) proběhlo působením jiných částic (podobně jako když proženete hroudy jemným sítem - takových "vln" by ale muselo být několik po sobě).

"Pozorované rozložení galaxií ve vesmíru a existence rozsáhlých "prázdnot" o rozměrech ~100x100x100 Mpc však podporuje scénář, podle něhož velkorozměrové struktury hmoty ve vesmíru se vyvinuly z počátečních malých poruch působením gravitačních nestabilit. Původně téměř homogenní rozložení hmoty vlivem gravitačních nestabilit postupně nabývá vláknitou strukturu jakési "kosmické pavučiny"."

To rozložení asi nemohlo být až tak dokonalé, když se během nějakých slabých 100 miliónů let stihly z plynu vytvořit první hvězdy (i v současné době, kdy jsou hvězdné líhně prakticky mega husté oproti okolnímu prostoru, také hvězdy nevznikají přes noc).

"V současné době se zkoumá možnost, zda "zárodky" pro formování velkorozměrové struktury vesmíru by nemohla vytvořit temná hmota (§5.6). Ta totiž téměř neinteraguje s vysokoenergetickým zářením a částicemi, takže by se mohla začít gravitačně shlukovat daleko dříve po velkém třesku, než běžná "svítící" hmota. Kolem těchto zhuštěnin temné hmoty by se pak gravitačním přitahováním hromadila oblaka běžné látky, vodíku a hélia."

OK, uznávám, že tyhle poznatky trochu nabourávají mou teorii, ale zatím jediná část, kde to naráží, je nutnost inflace. Potřeboval bych ji nahradit něčím podobným, co ale není exploze. Objekt s antigravitací by se k tomu teoreticky hodil. Většina těles ve vesmíru s nějakou formou gravitace formuje relativně pravidelná kulová tělesa (i Slunce vyzařuje nejen fotony, ale gravitaci (jasně, tu "nevyzařuje", ale víte, co jsem tím chtěl říct) všemi směry stejně, proč by to neplatilo i pro antigravitaci? Tím by došlo nejen k rozředění vesmíru, ale hlavně i relativně rovnoměrnému, a rovnou by vznikl impulz pro prvotní stlačování plynu).

"Toto "zahlazení" se vztahuje především na nejranější stádia kolem velkého třesku a inflační fáze. Avšak i v pozdějších etapách, po vzniku galaxií, první generace velkých a svítivých hvězd mohla silně ionizovat mezigalaktický vodík, což by způsobilo zahlazení jemnějších spektrálních struktur z období těsně po rekombinaci a oddělení záření od látky."

Takže, inflace není až tak moc nutná.. Ostatně, nevidím důvod, proč by cokoliv, co má podobu plazmy, potřebovalo vyhlazení, vzhledem k tomu, že obsah není schopen vytvářet shluky s výraznější gravitací.

Vůbec jsem tam ale nenarazil na sebemenší náznak řešení vzniku prostoru. I pokud by vesmír byl na povrchu koule, tato koule musí svůj objem (aby měl vesmír nějaký "povrch") zvětšovat někam a hlavně, něco musí působit uvnitř té koule.

Ale napadla mne heretická myšlenka. Pokud světlo mění svou vlnovou délku průchodem atmosférou, co když žádná expanze v současné době neexistuje, a vesmír je prostě jen vyplněn něčím, co podobně jako molekuly vzduchu odebírá fotonům energii a tím způsobují jejich červenání (a tedy logicky, čím delší vzdálenost foton v tomto prostoru musí uletět, tím červenější bude). Možná, že neutrina třeba nemají nulovou hmotnost, a mohou se na tomto nějak podílet, byť výrazně méně než atom? (sice nějaká částice může být prakticky pro hmotu průhledná vzhledem ke vzdálenostem mezi stavebními částicemi, ale může existovat pravděpodobnost, že i přes prázdnotu panující unitř částic se přeci jen jejich elementy mohou potkat - kosmická loď také dovede proletět pásem asteroidů, ale pokud by tento pás zabíral celou sluneční soustavu, i přes stejnou hustotu by riziko srážky vzrostlo; nesprávně to vysvětlím na atomech (je to nemysl, ale dobré jako příklad): elektrony obíhají jádro ve velké vzdálenosti, a kdyby sebou atomy mohly procházet, většinou by skutečně byly vzájemně průhledné, ale občas by se mohla srazit jejich jádra nebo samotné elektrony).

Tento předpoklad by se dal vyvrátit, kdyby se podařilo prokázat, že se červený posuv jednotlivých (stejných) galaxií časem zvyšuje. Ale nejsem si jistý, zda to nebude vyžadovat delší sledování. Kromě toho, ne všechny galaxie se od sebe vzdalují. Nejde ani tak o kanibalismus, kdy např. naše Galaxie požírá menší ve svém sousedství, ale např. o Andromedu, která se žene k nám, a vzhledem k době, za kterou spolu splyneme, není zrovna nějak blízko. Přesto našemu přibližování ani "temná energie" nedokáže zabránit.

Sice se to asi "řeší" sledováním supernov Ia, ale spíš bych to měl jistější, kdyby se např. desítky či stovky let pozorovala jedna a tatáž galaxie (samozřejmě pro eliminaci chyby by jich muselo být víc). Výsledkem pozorování Ia je totiž jen informace, že vzdálenější supernovy mají větší červený posuv. Pokud ale vesmír není pro světlo dokonale průsvitný, jak se předpokládá, může jít opět jen o zkreslení "atmosférou" vakua.

Vakuum rozhodně nemůže být prázdné. Musí obsahovat něco, co definuje prostor.

Zodpovědět alespoň některé otázky, co se týkají toho, jak je velký vesmír a co tam je, by se dalo postavením nějakého obřího IR teleskopu např. na povrchu Měsíce na odvrácené straně, který by měl zrcadlo stovky metrů, možná kilometry, a tedy dost slušnou citlivost, aby zachytil světlo posunuté téměř k maximální vlnové délce. Pořád ale asi nebude dost studený. Ale stavět něco takového na Plutu je v současné době utopie.

"Obtíže a problémy standartního kosmologického modelu:
I když standartní kosmologický model velmi přesvědčivě popisuje evoluci vesmíru a je nyní téměř všeobecně přijímán, v jeho původní verzi existují některé sporné otázky a problémy:
- Problém počáteční singularity
- Problém rovinnosti vesmíru
- Problém horizontu - globální homogenity a izotropie vesmíru
- Problém baryonové asymetrie hmoty vesmíru
- Problém nepřítomnosti reliktních magnetických monopólů a dalších exotických částic
- Problém počátečních nehomogenit nutných k pozdějšímu vytvoření galaxií a velkorozměrové struktury vesmíru
- Problém velkých čísel a Planckových měřítek"

To nebudu vypisovat, ale je to zajímavé (je to tam podrobněji).

"Zahrnutí kvantových interakcí do kosmologického modelu může počáteční singularitu odstranit - vesmír na počátku nemusel být singulární, mohl mít sice velmi vysokou, ale konečnou, hustotu a teplotu"

Jenže v současné době teorie gravitace předpokládá, že čím větší hmota, tím větší gravitace. Pokud by to platilo, nemůže dojít k Velkému třesku.

"Na zmíněné problémy (kromě zcela neřešitelného problému iniciální singularity*) je standartní kosmologický model schopen odpovědět pouze výmluvou, že "počáteční podmínky byly (náhodou či Božím přičiněním?) právě takové, že vesmír má nyní takovou strukturu, jakou pozorujeme". Jindy se "zdůvodnění" počátečních podmínek podává na základě tzv. antropického principu diskutovaného v §5.7 "Antropický princip a existence více vesmírů". Vynoření se vesmíru daných vlastností ze singularity je v rámci standartního modelu jevem bez jakékoliv fyzikální příčiny, který nelze nijak racionálně objasnit"

"Je-li hustota kosmické hmoty menší než kritická, bude se vesmír rozpínat neustále nade všechny meze (podle standardního kosmologického modelu se sice vlivem gravitace bude expanze zpomalovat, ale nikdy se nezastaví)."

Opět, chtělo by to prokázat, co se děje s červeným posuvem teď.

"Další osud zbylých struktur záleží na tom, zda je proton stabilní částicí (jak se nám jeví podle dosavadních zkušeností), nebo se rozpadá na leptony (byť s velmi dlouhým poločasem - v otevřeném vesmíru je "času dost"!)."

"Po uplynutí cca ~10^35 let ve vesmíru zůstanou již jen černé díry, obklopené řídkým rozptýleným zářením a lehkými částicemi. Vlivem akrece zpočátku černé díry porostou, avšak po dostatečném poklesu teploty reliktového záření převáží jejich kvantová evaporace (viz §4.7). Po velmi dlouhé době (řádově ~10^60 roků) se černé díry vypaří Hawkingovým kvantovým mechanismem a vesmír bude převážně vyplněn velmi řídce rozloženými částicemi a neustále se zřeďujícím a ochlazujícím se zářením."

"V případě otevřeného vesmíru z matematického hlediska pokračuje souřadnicový čas nerušeně do nekonečna. Z reálného hlediska opracionalistického pojetí času (viz §1.1, pasáž "Prostor a eas <Gravitace1-1.htm>") však ve finálních stádiích otevřeného vesmíru, kde již nebude docházet k žádným jevům a událostem ("tepelná smrt"), nemáme čas čím měřit (a vlastně ani není "co" měřit). V tomto smyslu tedy i v otevřeném vesmíru efektivně nastává konec času."

"dovolují-li tyto zákony určitou kauzální následnost událostí, pak dovolují také následnost událostí časově obrácenou. Zákony mechaniky dovolují časové obrácení každého pohybu tělesa. Podobně i zákony elektrodynamiky nerozlišují mezi budoucností a minulostí"

Vzhledem k tomu, že ale nic nezaznamenává zřejmě předchozí stav částic, tak je jedno, kterým směrem čas plyne.

"ostrovní soustava zrychleně se pohybujících nábojů vyzařuje elektromagnetické vlny, které ze zdroje odnášejí energii rychlostí světla, přičemž tyto vlny se na vzdálených tělesech projeví v budoucnosti (retardovaně) - §1.5, rovnice (1.47). K úbytku energie vyzařující soustavy dochází rovněž v časovém směru do budoucnosti.
Vedle těchto "retardovaných" vln sice zákony elektrodynamiky formálně připouštějí i "advancované" (předbíhavé) vlny - vlny přicházející z nekonečna, které zdroj absorbuje; tyto vlny mohou být též chápány jako vlny vyzařované do minulosti. Ve skutečnosti při každé spontánní emisi zdroje pozorujeme pouze retardované vyzařování vln"

"Čas plyne tím směrem, v němž věci stárnou, horké předměty chladnou, systémy se rozkládají, spontánně se zvyšuje jejich neuspořádanost."

"Stavy s vysokou entropií svým počtem výrazně převyšují stavy s nízkou entropií. Proto téměř každá změna systému s vysokou pravděpodobností proběhne do stavu s vyšší entropií. Časová šipka růstu entropie je jednoduše statistická tendence systémů vyvíjet se směrem k obvyklejším a frekventnějším stavům.
Porušování 2.termodynamického zákona se lokálně odehrává, avšak jen jen v malých prostorových a časových měřítcích. Např. molekula s určitou rychlostí (odpovídající průměrné tepelné energii v plynu) se srážkami s okolními molekulami může výrazně urychlit (nebo zpomalit), avšak jen na velmi krátkou dobu; pak se opět vrátí k normálu."

"naše paměť reflektuje tu část událostí, kterou nazýváme minulostí a která je v našem psychickém chápání jasně odlišena od budoucnosti. Máme tedy jakýsi "psychický cit" pro běh času"

"Ve shodě s koncepcí inflační expanze a s antropickým principem se vesmír rozpíná téměř přesně kritickou rychlostí, takže fáze smršťování nenastane buď vůbec, nebo až za velmi dlouhou dobu. Mezitím všechny hvězdy vyhasnou, galaxie zkolabují a nebudou již k dispozici žádné volné zdroje energie. Vesmír se dostane do stavu téměř maximální neuspořádanosti, která se již nebude dále lokálně zvětšovat - termodynamická šipka času tím vlastně vymizí"

U temné hmoty a onoho problému, že se galaxie otáčí po celé své délce stejně rychle je uvedena poznámka:
"Pozn.: Je možná vhodné upozornit na otázku přesnosti a interpretace naměřených dat, která mohou být zkreslena mechanickým použitím Newtonových zákonů na obrovské vzdálenosti v zakřiveném prostoročase."
Když se na tím zamyslíme, možná na tom něco bude. Pokud oběh průměrné hvězdy trvá od desetitisíců až po desítky či stamiliony let (podle vzdálenosti od středu galaxie) a my je sledujeme Hablovým teleskopem jen pár desítek let, důkladně možná ani to ne, jak můžeme s jistotou tvrdit, že je rychlost opravdu stejná?

""temná" či lépe řečeno "skrytá" hmota je pro světlo i další elektromagnetické záření dokonale průzračná, vykazuje pouze gravitační interakci a patrně slabou interakci"

"Především by to mohly být obvyklé formy hmoty jako je ionizovaný mezigalaktický plyn, molekulární oblaka, "infračervení" či "hnědí" trpaslíci podobní Jupiteru (hvězdy o tak malé hmotnosti, že nedošlo k zapálení termonukleárních reakcí), vyhořelé hvězdy 1.generace, po nichž zbyli černí trpaslíci, neutronové hvězdy, černé díry a podobně. Tato složka se označuje jako baryonová temná hmota a v zásadě se příliš neliší od běžně známé látky složené z atomů (více než 99,9% hmotnosti je zde tvořeno baryony - protony a neutrony v jádrech atomů). Mohly by to být i početné malé černé díry, především černé díry primordiálního původu."

Takže s černými dírami jsem se původně taky až tak moc nesekl, byť jsem to prohlásil za nesmysl

"V poslední době se však mnozí astrofyzikové kloní k názoru *), že největší část (skryté) hmoty ve vesmíru je obsažena v tzv. "nebaryonické" látce jako jsou neutrina nebo některé "exotické" struktury vytvořené z kvarků, hypotetických gravitin, axionů, s-neutrin (zvaných též neutralina) a pod. Tyto exotické částice nebaryonové povahy se souhrnně označují jako WIMP"

"Jako první kandidáti na složení temné hmoty by se přirozeně nabízela neutrina. Pokud by neutrina měla nenulovou klidovou hmotnost větší než asi 5 eV/c2, mohla by jejich gravitace dokonce vést k vesmíru uzavřenému. Klidová hmotnost neutrin byla poprve změřena v r.1982, tehdy však velmi nepřesně. Novější měření hmotnosti neutrin udávají klidovou hmotnost neutrin mon <» 2 eV. Tato otázka zůstává otevřená, astrofyzikové většinou o podstatném zastoupení neutrin ve skryté hmotě vesmíru pochybují, odhadují jej nanejvýš na pouhá asi 1-2%. Neutrin je sice ve vesmíru velké množství (spolu s fotony jsou to nejhojnější částice), ale jejich klidová hmotnost je příliš malá na to, aby mohla vysvětlit pozorované velké množství gravitující temné hmoty. Navíc, vzhledem k nízké klidové hmotnosti se neutrina pohybují vysokými rychlostmi: taková hmota tvořená lehkými rychlými částicemi by byla příliš "horká" *), takže by nemohla tvořit pozorované gravitačně vázané struktury a nevysvětlila by pozorovanou hierarchii galaxií - kup galaxií. Temná hmota by proto měla být tvořena spíše těžšími pomaleji se pohybujícími částicemi."

"Předpokládá se, že v raném vesmíru vznikalo velké množství těchto superčástic. Většina se jich později rozpadla, avšak v důsledku narušení levo-pravé symetrie zde mohly zůstat (levotočivé) reliktní superčástice - WIMP, interagující s hmotou jen slabou a gravitační interakcí. Částice WIMP se samovolně nerozpadají, ale při vzájemných srážkách se přeměňují ("anihilují") na dvojice částice X a její antičástice. Mohlo by se jednat především o neutralina (viz část "Hypotetické a modelové eástice <JadRadFyzika5.htm>" v §1.5 shora zmíněné knihy v elektronické verzi). Neutralina (supersymetrické částice k neutrinům) mají poměrně značnou klidovou hmotnost (odhadovanou na cca 50-200 hmotností protonu), takže - pokud existují - k vysvětlení gravitačního účinku temné hmoty by stačilo jejich relativně malé početní zastoupení (jednotky % vzhledem k počtu baryonů); tvořily by žádoucí "chladnou" složku temné hmoty."

"V důsledku tohoto inflačního stádia by totiž poloměr vesmíru byl zřejmě mnohonásobně (o mnoho řádů) větší než horizont, tj. než pozorovatelná oblast vesmíru. "Místní" hustota v pozorované části vesmíru se pak od globální střední hodnoty může poněkud lišit. To ale znamená, že ani značně přesné stanovení průměrné hustoty hmoty v pozorovaném vesmíru nedokáže samo o sobě rozhodnout mezi uzavřeným a otevřeným vesmírem, zvláště pokud tato změřená hustota bude blízká kritické hustotě. Během dostatečně dlouhé doby se totiž hustota hmoty v nyní pozorované části vesmíru "promíchá" s hustotou látky v ostatních částech vesmíru a celková hustota se může přesunout na "opačnou stranu" hranice r = rkrit než nyní."

"podle níž se rychlost expanze vesmíru v raných stádiích zpomalovala, ale v současné době se zvyšuje."

Tudíž lze ale 100% vyloučit, že se zase nezačne zpomalovat?

"Pokud hustota temné energie je časově konstantní nebo klesá pomaleji než hustota běžné hmoty (tj. pomaleji než 1/a3 pro látku, popř. 1/a4 pro záření), odpovídal by scénář evoluce vesmíru křivce L>LE na obr.5.3´c): po skončení počáteční inflační expanze a nástupu expanze Fridmanovské by dlouhou dobu trvalo období decelerace, kdy gravitační účinky hmoty (zářící+skryté) převládají nad odpudivými silami temné energie a rozpínání se zpomaluje. Po náležitém snížení hustoty hmoty by nastalo období určitého zvratu ("nerozhodný vesmír"), převládla by temná energie a vesmírná expanze by posléze přešla ze stádia decelerace k akceleraci."

Protože ale galaxie a nadkupy budou držet pohromadě gravitací, je možné, že by se jejich okolí začalo po dostatečném naředění "temné energie" začalo opět smršťovat v důsledku toho, že by zde lokálně převážil obsah klasické (a temné) hmoty nad "temnou energií"?

Konstantní hustota temné energie v konečném vesmíru - nepopírá to zákon zachování energie? Přeci když zvětšujete prostor, tak kde by se v něm brala další a další temná energie, která by jej vyplňovala. Pokud ovšem ona "temná energie" není něco, co vůbec ten prostor definuje.

"Temná energie je velmi zředěná, avšak všudypřítomná a její účinek je kumulativní. V pozemských měřítcích i v rámci sluneční soustavy je neznatelná, ale v kosmickém měřítku celého vesmíru je dominantní."

Tedy je to něco, jehož (anti)gravitační dosah je prakticky nekonečný?

"Pokud se koncepce temné (skryté) energie ukáže být pravdivá, o konečném osudu vesmíru v budoucnosti bude rozhodovat "souboj" mezi temnou hmotou a temnou energií, mezi jejich přitažlivými a odpudivými gravitačními účinky. Viditelná zářící látka, vzhledem ke svému malému zastoupení, zde hraje jen podružnou úlohu - je "pasivně" unášena temnou hmotou a energií - jimi generovanou globální strukturou prostoročasu."

"Temná energie pravděpodobně nemá obvyklou materiální, látkovou či částicovou povahu, jedná se spíše o vlastnost prostoročasu jako takového."

"l Veškerá expandující hmota ve vesmíru - vzdálené galaxie které nejsou gravitačně vzájemně vázané - se budou zrychleně vzdalovat, až uniknou z našeho dohledu za horizont událostí, vizuálně i kauzálně "zmizí" (budou "vymeteny" z našeho vesmírného obzoru, vydálí se do "neviditelna"). Můžeme si to představit tak, že se mezi vzdálenými galaxiemi vytváří stále nový expandující prostor natolik rychle, že i světlo se jeví pomalé na to, aby udrželo krok s tempem rozpínání - nestačí dopravit informace mezi vzdálenými galaxiemi.
l Blízké galaxie budou naopak gravitační silou přitahovány k sobě a sloučí se do jediné obrovské "supergalaxie".
Za několik set miliard let tak bude viditelný vesmír tvořen jedinou supergalaxií, kolem níž bude obrovská nepřekonatelná prázdnota. V daleké budoucnosti (stovky biliónů let) jednotlivé části a posléze i celá tato galaxie zkolabuje do gigantické černé díry; to je tedy konečná budoucnost pozorovatelného vesmíru..."

"Pokud by se v pozdním akcelerovaně expandujícím vesmíru na planetě kolem některé hvězdy ve zmíněné supergalaxii vyvinula inteligentní civilizace (Země v této době již dávno nebude existovat), její astronomové by došli ke zcela jiným závěrům o vesmíru jako celku, než naši současní astronomové. Ani sebevětšími teleskopy by neuviděli žádné vzdálené galaxie, jejichž spektrální posuv by prozrazoval expanzi vesmíru. Reliktní záření (nyní mikrovlnné) se natolik rozředí a prodlouží, že přestane být měřitelné. Těžko říci, jakou by si tito budoucí pozorovatelé vytvořili kosmologickou teorii. Představa vesmíru vzniklého velkým třeskem by je asi ani ve snu nenapadla..?.. Všechny důkazy o počátku Vesmíru a jeho dřívější evoluci akcelerovaná expanze nenávratně "vymaže"."

O tomto jsem tu už kdysi uvažoval. Stejně jako oni mohou poznat "špatnou" podstatu vesmíru, můžeme na tom být stejně i my nyní.

"Exponenciální průběh expanze vede ke stále se zrychlujícímu rozpínání, které by se teoreticky ve vzdálené budoucnosti mohlo blížit nekonečné rychlosti. Domyšlení tohoto scénáře "do konce" může vést k představě, že neustále se zrychlující expanze nejen že nejprve absolutně oddálí (za hranice horizontu) všechny vzdálené struktury ve vesmíru, ale posléze "antigravitačně" roztrhne od sebe i všechny vázané struktury - postupně galaxie, planetární soustavy, hvězdy. V konečné fázi by pak podle některých představ došlo k roztržení atomů a dokonce k rozervání samotných elementárních částic a snad i struktury prostoročasu. Takový scénář vývoje vesmíru se někdy označuje jako "velké roztržení""

"Alternativní "radikální" názor, podporující koncepci "velkého roztržení" - big rip, argumentuje m.j. analýzou časové dynamiky horizontu událostí. S expanzí vesmíru horizont událostí každopádně zaujímá čím dál menší část celkového vesmíru. Při exponenciálním zrychlování expanze by se tento efekt stával stále více dominantním. DeSitterovský horizont událostí by se zmenšil na rozměry kup galaxií, pak galaxií, jejichž hvězdy by rozprášil do expandujícího prostoru. V závěrečných stádiích expanze by se horizont pronikavě zmenšoval na rozměry Sluneční soustavy, hvězd (Slunce), planet."

"Dokonce i u tak stabilních útvarů jako jsou černé díry by nakonec deSitterovský horizont "přebil" gravitační (Schwarzschildův) horizont a došlo by k destrukci černé díry."

"Nakonec by deSitterovský horizont poklesl pod rozměry elementárních částic, které by byly roztrženy."

Tento radikální scénář "velkého roztržení" je velmi nepravděpodobný, neboť hustota temné energie, pokud je konstantní nebo neroste příliš rychle, nikdy lokálně nepřevýší hustotu látky v galaxiích, hvězdách či atomech."

"POKUD" ??

"¨ Výchozím stavem je téměř prázdný prostor; č Nastane kvantová fluktuace pole v určité oblasti; č Dojde k rychlé inflační expanzi této fluktuace; č Po skončení inflace je rozsáhlý vesmírný prostor vyplněn pomaleji expandujícím, téměř rovnoměrně rozloženým prvotním horkým plynem; č Po jeho ochlazení nehomogenity gravitačně zkondenzují do kup galaxií a galaxií ve zpomaleně expandujícím vesmíru; č Po dlouhé době převládne temná energie, zrychlující se expanze rozředí veškerou rozptýlenou látku, galaxie uniknou za horizont; č Galaxie se zhroutí do černých děr, které se pak kvantově vypaří v záření; č Zrychlující se expanze nekonečně rozředí veškeré zbylé záření; č Vesmír je opět téměř prázdný prostor.
¨ A v tomto prázdném prostoru může zase dojít ke kvantové fluktuaci, vedoucí ke vzniku nového vesmíru... Jednotlivé takové vesmíry by z tohoto hlediska byly jen "epizodami v kvantových fluktuacích" věčného základního prostoru..?.."

To byla jedna z původních teorií, kterou jsem uznával pro recyklaci vesmíru.

Vesmír se tedy nezvětšuje, ale pouze v něm vznikne nová oblast horké hmoty, a šíří se její okraj.

"Donedávna jsme si mysleli, že astronomickým pozorováním svítících objektů (popř. absorbujících oblaků plynu a prachu) v optickém, infračerveném, radiovém, X či gama oboru postupně zjistíme o vesmíru všechno, bude to jen otázka větších a dokonalejších dalekohledů a dalších přístrojů. Nyní se ukazuje, že takto jsme schopni pozorovat pouhá asi 4% hmoty ve vesmíru. O cca 25% temné hmoty zatím mnoho nevíme a cca 70% temné energie je pro nás zcela neznámá. Pro vlastnosti vesmíru jako celku a pro jeho evoluci tedy hvězdy, mlhoviny ani galaxie nejsou tou podstatnou složkou vesmíru. Tato svítící či jinak astronomicky pozorovatelná hmota ve vesmíru je jen "špičkou ledovce", jehož hlavní masa je nám skryta."

To až bude zase někdo tvrdit, že toho víme relativně hodně

Intenzita světla klesá s druhou mocnicnou vzdálenosti. To by se dalo snadno vysvětlit, pokud by foton byl částice (pokud těleso vyšle konečný fočet částic rovnoměrně všemi směry, resp. nakreslíte si od něj přímky jakožto trajektorie, jejich vzdálenost mezi sebou poroste se vzdáleností od tělesa).

Člověk by asi předpokládal, že když by těleso přeneseně vytvořilo obraz 100x100 pixelů, a já bych stál daleko od něj, zachytil bych jen malou část této matice, např. jen 10x10 pixelů. Ale jak vidno, je fuk jak daleko od televize nebo plátna v kině stojíte, vždy ho vidíte úplné, jen menší. To, že něco vidíte malé jen dané jen tím, že jste moc blízko, a máte omezené pole výhledu.

Jak je možné, že Galaxie vzdálené miliardy světelných let vidíme sice slabě, ale ostře a hlavně kompletně, jako kdyby nejen poslaly přesně naším směrem svůj kompletní obraz, ale zároveň tak, aby byl zaostřen zrovna v okolí naší planety?

Je to dané tím, že v tomto případě se světlo chová jako vlnění?

"Relativistická dilatace času ve STR :
Pozorovateli, pohybujícímu se vysokou rychlostí blízkou rychlosti světla ubíhá čas pomaleji než referenčnímu "klidovému" pozorovateli, takže může i velký časový interval v klidové vztažné soustavě překlenout za podstatně kratší interval vlastního času, tj. "cestovat do budoucnosti" klidové referenční soustavy."

Ano, to dává smysl. V černé díře tedy čas neplyne, resp. je nekonečně zpomalen, protože všechny částice mají tak obrovskou energii, že cestují přinejmenším rychlostí světla (možná i rychleji, to nikdo neví, každopádně černá díra porušuje jeden z pilířů standardního kosmologického modelu, který praví, že VŠUDE ve vesmíru platí známé fyzikální zákony stejně), nehledě na to, že ho stejně není možné jak měřit (zevnitř soustavy).

Cestování do minulosti je předpokládáno za zakázané. Což je i můj názor (neexistuje žádný záznam předchozího stavu, který by šlo obnovit - kdyby to šlo, jak by fungovalo, že by jeden cestoval o 1 rok zpátky a zničil planetu, a druhý by cestoval o okamžik déle, tedy více do minulosti, a zničil ji taky?).

Gravitace deformuje prostoročas, a tedy i čas samotný (je pouze 4. rozměr ve 4D prostoru). Prakticky ale ještě přesně nechápu gravitaci (to, že se přitahují dvě částice smysl dává, ale je trochu těžko představitelné, že pokud spojíte 2 částice, vzroste jejich gravitace možná i více než 2x, protože se zvětšuje jejich dosah - a plocha koule je úměrná mocnině vzdálenosti - nebo resp., možná že gravitace má nekonečný dosah, ale jde o to, že více částic pohromadě má větší vliv než méně, tudíž kdyby ve vesmíru byly jen 2 atomy 100 miliard sv.let od sebe, přitáhly by se časem k sobě taky (?)).

Ano, očividně ne zcela chápu, co gravitace je, takže to je možná zcestné, ale hodlám to co nejdřív napravit

"Hodiny umístěné v gravitačním poli se zpožďují vůči stejným hodinám umístěným mimo pole (resp. v místě se slabším polem)."

Protože hodiny jsou vlastně jen mechanické zařízení (byť by šlo o atomové hodiny - i pohyb elektronu po orbitalu lze do jisté míry chápat jako mechanický pohyb).

Z toho vyplývá, že stroje času existují již nyní - stačí se dostatečně dlouho udržet na orbitě černé díry (k lokálnímu vyrušení její gravitace, aby vás neroztrhala, je potřeba buď konkrétní rychlost na konkrétní dráze, a nebo vlastní gravitační pole - energii byste mohli získávat z vlastního pohybu a nebo z plynu, kterého by v okolí bylo dost). Jde ale pouze o cesty do budoucnosti (aniž byste tolik zestárli - resp. hodnota stárnutí je úměrná době, o kterou chcete letět v čase - při dostatečně krátkém časovém posunu v silném poli skutečně relativně nezestárnete proti svému okolí ani o fň - ani atomy neumí měnit svůj stav nekonečně rychle).

"Cestování časem do minulosti:
V principu to může umožnit složitá geometricko-topologická struktura prostoročasu:
Gravitace ovlivňuje jak běh času, tak i prostorová měřítka a proporce. V takovém globálně zakřiveném prostoročase se mohou vyskytovat jakési "zkratky přes prostoročas", které umožňují pozorovateli v jistém smyslu "předběhnout" světelný paprsek a "cestovat" zpět do minulosti. Přitom lokálně vše běží podle STR, rychlost světla není nikde překročena.
Je to podobné, jako když námořník plující zde na Zemi po oceánu stále směrem vpřed může po čase zjistit, že se vrátil do místa odkud vyplul. Při pohybu v zakřiveném prostoročase může v principu pozorovatel po čase zjistit, že se dostal nejen do výchozího místa, ale že znovu "navštívil" událost ze své minulosti, i když lokálně ze svého pohledu po celou dobu jeho čas tekl směrem do budoucnosti."

Nemyslím si. To, že v některé části vesmíru plyne čas "obráceně" neumožňuje vrátit se v čase v té části vesmíru, kde plyne normálně. I kdyby se podařilo obrátit tok času, nebude "minulost" stejná jako byla, půjde pouze o jinak chápanou budoucnost. Jinými slovy, vesmír by se teoreticky mohl začít hroutit zpět do velkého křachu, tudíž by běžel čas "obráceně" (v globálním meřítku, ne lokálně), ale je nulová šance, že by za 70 let od teď zase po Zemi kráčel Vermacht v čele s Hitlerem.

A cestování do minulosti a paradoxy (např. zabití vlastních rodičů)?:

"Tyto podivné, ba "patologické" důsledky cestování časem vedou přirozeně ke snaze najít mechanismy, které by zabránily prostoročasovým událostem "dělat takové hlouposti". S.Hawking vyslovil hypotézu nazvanou "princip ochrany chronologie", který by kauzální smyčky zakazoval ."

Nevidím důvod, proč by vesmír měl něco povolit a něco "zakazovat". Nejjednodušší vysvětlení je většinou to nejsprávnější, takže cestování časem do minulosti jednoduše není fyzikálně možné. Ani v černé díře. Byť v ní čas neplyne, částice se pohybují. A stav, ve kterém budou v následujícím okamžiku bude jediným možným, přitom současný stav (v čase budoucím půjde o čas minulý) přestane být definován (zmizí, nebude existovat, v opačném případě by bylo nutné každý okamžik někam ukládat, a i kdybychom vyloučili princip klonování každého rozhodnutí, velikost vesmíru by se v každém dalším kroku zdvojnásobila - vytvořil by svůj klon - proč by to dělal?).

"1.možné východisko: Self-konzistentní synchronizace - negace "svobody vůle"
Logické paradoxy a spory s principem kauzality při cestování časem vznikají jen za předpokladu "svobody vůle" - že příslušný subjekt může podle svého rozhodnutí udělat v principu jakýkoliv zásah do běžících dějů. V případě, že by svoboda vůle neexistovala (a v klasické fyzice opravdu nic takového neexistuje), nemuselo by dojít ke sporu s principem kauzality: cestovatel časem minulost nemění, protože byl imanentně vždy její součástí (může minulost naplnit, nikoli ji změnit). Vesmír si lze představit jako "hotovou" a jedinečnou 4-rozměrnou varietu, do které jsou jednotlivé světočáry již "zakomponovány". Z tohoto pohledu všechny události na uzavřené časové světočáře by mohly být již "synchronizovány" tak, že by na sebe vzájemně působily bezesporně v uzavřeném cyklu - byly by self-konzistentní."

Už takhle, jak to je napsané, to je blbost Tohle je kreacionismus a ne věda, vesmír se nechová podle nějakého určitého důvodu/záměru. Pokud by se bránil své změně, proč by nezabránil svému zániku?

"2.možné východisko: Koncepce mnoha vesmírů
Určitou možnost, jak obejít spory a logické paradoxy při cestování časem, by mohla představovat i Everettova a Wheelerova kvantově-mechanická hypotéza "mnoha světů" [79] (je diskutována i v §5.7 "Antropický princip a existence více vesmírů"), podle níž vesmír neobsahuje jen jedinou unikátní historii světa, ale mnoho historií paralelních. Vždy, když dojde k nějaké interakci (či z hledika pozorovatele k "rozhodnutí"), dojde k "rozvětvení historie" do různých vesmírů. Pokud cestovatel časem odletí zpět do minulosti a změní tam svou historii (třeba zabije svou matku před svým narozením), dojde k "odbočení" na jinou historii v příslušném vesmíru, který bude paralelně koexistovat s původním vesmírem - cestovatel se vlastně přesune do jiného vesmíru, kde bude součástí změněné historie."

Už v současné době je proti logice představa nekonečnosti vesmíru co se týče prostoru (myslím tím vesmíru jako celku, nikoliv té části, kde je zrovna hmota/energie). A teď si vezměte, že byste v každém okamžiku (tiku atomu) vytotvořili (téměř) nekonečno dalších kopií. Víte, kolik energie a hmoty by se muselo udržovat v aktivním stavu? Proti tomu by energie jednoho velkého třesku bylo velké NIC.

Jediné, kde lze cestovat do minulosti, je atom. Protože jakožto částice se chová téměř digitálně, a tudíž pokaždé, když elektron dokončí 1 oběh po stejném orbitalu, tak se vlastně vrátil zpět do minulosti (360 stupňů = 0 stupňů). Resp. částice jako celek bez započtení okolního vesmíru má jen určitý počet stavů, mezi kterými cykluje, takže se čas resetuje prakticky neustále. Neumí sice vrátit čas, ale stačí chvíli počkat, a budete opět na "začátku".

"Gravitace, gravitační interakce je univerzální silové působení mezi všemi formami hmoty a právě tím se odlišuje od všech ostatních interakcí. Gravitační interakce je nejslabší ze základních interakcí, má nekonečný dosah a je vždy přitažlivá. Nejvýznamněji tedy působí na objekty o velké hmotnosti (makrosvět). Pro malé rychlosti a slabá pole se k popisu gravitační interakce používá, kvůli jeho jednoduchosti a relativní přesnosti pro malé rychlosti, Newtonův gravitační zákon. Pro silná pole a velké rychlosti (relativistické, blížící se rychlosti světla) se používá k popisu gravitace obecná teorie relativity (platí i pro slabé pole a malé rychlosti). Hledaná kvantová teorie gravitace předpokládá částici zvanou graviton jako další elementární částici."

"Gravitační síla ubývá se čtvercem vzdálenosti od tělesa, které ji vyvolalo."

Tzn. že sice působí na nekonečnou vzdálenost, ale pak se limitně blíží nule. Gravitační pole teda má svůj konec jen teoreticky.

"Za jeho hranici se obvykle považuje místo, kde přestává být měřitelné, či začíná převládat gravitace jiného tělesa nebo těles."

"Pokud se těleso nachází v gravitačním poli jiného tělesa, pak mu klasická mechanika přiřazuje určitou potenciální energii, která se označuje jako gravitační potenciální energie."

"Představa zakřiveného prostoru často vzbuzuje dojem, že křivý prostor je vložen do vícerozměrného rovného prostoru. Matematický popis OTR však takové vložení nepotřebuje. Vlastnosti časoprostoru jsou určeny tak, že je v každém jeho bodě definován metrický tenzor a takto vymezeno tzv. metrické pole. Metrický tenzor je soubor deseti bezrozměrných geometrických veličin, který určují metriku v daném prostoru, tzn. způsob, jakým se v dané části prostoru počítají zobecněné vzdálenosti - intervaly - mezi body časoprostoru - událostmi."

"Jedním z nich je existence šíření změn gravitačního pole - gravitačních vln, které se pohybují rychlostí světla."

"Kvantová teorie pole (KTP) nezahrnuje gravitaci, protože se to zatím nikomu nepodařilo, ačkoli se o to fyzikové snaží již desítky let. Gravitace je od ostatních přírodních sil natolik odlišná, že je neslučitelná se současnou KTP. Nicméně se běžně za výměnnou částici považuje zatím neobjevený graviton se spinem 2."

Úžasné. Kam se člověk koukne, všude v teoriích zeje nějaká díra

"V teorii strun je graviton jen jedním konkrétním druhem vibrace struny. Gravitační pole je potom spojeno se zakřivením časoprostoru pomocí ztotožnění struktury časoprostoru s obrovským množstvím podobně (koherentně) vibrujících strun. Časoprostor se tedy dá představit jako tkanina zhotovená ze strun. Gravitace je pak totožná se zakřivením této tkaniny."

Je fakt, že z něčeho vakuum být musí.

"Zajímavostí gravitačního pole Země je to, že tíhové zrychlení roste s hloubkou i několik kilometrů pod jejím povrchem. Je to způsobeno tím, že povrchové vrstvy mají nižší hustotu, než jádro. To měřením zjistil George Biddell Airy už v 1. polovině 19. století. Pokud by byla Země homogenní koulí, tíhové zrychlení by lineárně klesalo s hloubkou."

Trochu mi teď nejde do hlavy, co jsme se učili, tedy že rychlost pádu tělesa k povrchu Země, pokud bychom zanedbali jeho tvar a tedy odpor vzduchu, nezávisí na jeho hmotnosti. Přitom ale čím jsou tělesa hmotnější, tím se přitahují rychleji - resp. náraz je ve vyšší rychlosti (dvě zrnka prachu se ve vesmíru spíš spojí než srazí, ale kulička padající do atmoféry Země bude padat pomaleji než tatáž kulička, která bude padat do Jupitera. Tzn. že kdyby se setkala dvě tělesa o velikosti Země, srazila by se stejnou rychlostí, jako kulička narazivší do Země, nebo by se rychlost zvýšila, nebo spíš prakticky zpomalila opět na úroveň dvou zrnek prachu? Samozřejmě za předpokladu, že by tyto dvě planety nebyly už zpočátku na kolizním kurzu s určitou rychlostí. Mohlo by to být tím, že více hmotné těleso je "usazené" v prostoru pevněji než méně hmotné (deformuje ho víc, podobně jako když zaboříte auto do bahna a navijákem se ho budete snažit vytáhnout pomocí lana uvázaného k pampelišce?), a tudíž dvě stejně hmotná tělesa se přitahují velmi málo, nezávisle na jejich hmotnostech? To by vysvětlovalo, jak okolo sebe mohou například obíhat dvojhvězdy (resp. kolem společného těžiště). To by ale znamenalo, že vakuum není tak prázdné jak by se mohlo zdát (temná hmota?).